Zoja si zamyšleně prohlížela dívku před sebou. Musela sama sobě přiznat, že se jí líbila. 

Ne snad proto, že jistě byla krásná, ale měla pocit, že ona sama, si to ani neuvědomuje. Působila na ní takovým zvláštním, uvolněným a přátelským dojmem, že sama, v ní ihned našla zalíbení.

 Byl to zrovna typ dívky, která by se jejímu bratrovi, mohla líbit. Žádná typicky krásná, dlouhonohá blondýna, která by se bála, že si snad zlomí jeden ze svých pěstěných nehtů, uslyší-li, slovo práce. 

Alespoň takové, dříve vyhledával. Tedy před tím, než se před rokem, vrátil ze své poslední mise.

 Její bratr byl vždy, tak trochu samotář. Ale vojenská škola. Tvrdý výcvik, fyzický, duševní i psychický. Pět válečných misí, plné hrůzy, děsu, smrti a zmaru, zanechali v něm následek. 

Stal se z něho tvrdý muž. Neprojevující emoce, tak, jak byl školen a vycvičen. 

Necítil bolest, strach, ale ani radost, či jakýkoliv projev uspokojení a lásky, mu byl zcela cizí. A od té doby, co se vrátil, bylo to jenom horší a horší. 

Pro muže jeho ražení, zkušeností a disciplíny, našel by se jistě nějaký post, v podobě jeho povýšení, ale Ethan všechno odmítl. 

Vrátil se zpátky domů a zcela se stáhl, z veřejného života. Uzavřel se do sebe a kolikrát nepromluvil, i několik dní.

 Tvrdá práce na ranči, byla pro něj vysvobozením, z hrůzných vzpomínek. Nyní, když se pomalu blížila zima, a zdejší práce se skotem a koňmi, která se zúžila jen na jejich obstarání, které zvládlo několik jejich zaměstnanců, se stáhl do hor. 

Ve své roubence v horách, o samotě, hodlal přečkat zimu. Ostatně tomu tak bylo, již i několikráte před tím. 

Všichni si již zvykli, na jeho samotářskou a podivínskou povahu. Ale po jeho návratu z války, to bylo mnohem horší. 

Zoja svého bratra milovala. Tak moc, si přála, aby byl šťastný. Aby ho konečně, alespoň jednou, uviděla se smát. A dělala pro to vše, co mohla. 

Nakonec došla k závěru, že jedině láska, dokáže znovu rozsvítit jeho srdce. Ale žádná, kterou kdy pozvala na jejich ranč, neměla sebemenší šanci. 

„Takže ty říkáš, že chceš o mém bratrovi, napsat článek?" změřila si dívku před sebou Zoja.

 „No..., nevím, zda se tvůj záměr, shledá s pochopením," usmála se na ní Greta Daltonová. Asi šedesátiletá, bodrá žena, a matka Zoji a Ethana, „můj syn je..., řekla bych, trochu více nedůvěřivý, k tomuto řemeslu." 

„Ale můžeš to zkusit. Jestli se nebojíš?!" zamrkala Zoja. V hlavě se jí zrodil, přímo ďábelský plán.

 Pakliže by jí vysvětlila cestu, jistě by jeho srub v horách, lehce našla. 

A jestli se zjeví osamocená dívka u jeho dveří, jeho slušné vychování a gentleman v něm, mu nedovolí, ji vyhodit. 

A třeba pak? Vlastně doufala v zázrak. Mohl by v ní, najít zalíbení. 

Není to žádná ufňukaná slečinka, a miluje psy. Zrovna tak, jako on. Však jeho německý ovčák Rony, je nyní jeho jediným společníkem.