Půl roku, po té. 

Jennifer se posadila na pohovku, ve svém bytě v Black Forestu. Skrčila nohy pod bradu a obejmula kolena rukama.

 Bylo to již půl roku, co se vrátila domů, ale měla pocit, jakoby se vrátila do nejhorší můry svého života.

 Když ji tenkrát přinesl dolů, ani se nezdržel. I přes Zojino a matčino naléhání, se ihned vrátil zpátky do srubu. 

A ona jejich nabídku na to, tam zůstat, odmítla.

 Když tenkrát Zoje všechno vypověděla, ulevilo se jí, a vypadalo to, že oni s toho mají radost. Nebraly v potaz, jakékoliv její výmluvy, že je stejně vše ztraceno a vrátila se zpátky.

 Ovšem, nedokázala na něj přestat myslet. Její život, sesypal se, jako domeček z karet.

 Článek o seržantu Ethanovi Daltonovi, odmítla napsat, a bylo jí najednou úplně fuk, že její sen, se rozplynul. Greg jí dal na vybranou. Článek, nebo vyhazov. 

A tak tu nyní seděla v poloprázdném bytě a litovala se. Všechny peníze, co měla, již padli na nájemné, a jediný její majetek, bylo pár věcí na sebe, Ajka, a její staré auto.

 Najednou někdo zaklepal na dveře. Ajka zakňučela a vrhla se ke dveřím. 

Jennifer si zakryla uši. Nechtěla nikoho vidět. Jediný, kdo by to mohl být, byl Greg a jeho další ultimátum.

 Po dalším zaklepání, se vrhla ke dveřím a vztekle je otevřela.

„My jsme spolu skončily." Vyštěkla a zůstala stát, jako opařená. Ve dveřích stála Zoja, a usmívala se na ní.

 „No..., nemůžu říci, že bys byla zrovna ve formě." Zamrkala na ní a změřila si ji pohledem.

 Vlasy rozcuchané, v pyžamu a značně pohublá. 

„Promiň, myslela jsem, že je to můj šéf, Greg Belord."

 Zoja se rozhlédla po místnosti. „Jestli tomu dobře rozumím," povytáhla obočí, „sepsala jsi ten článek?" 

Jennifer jen zatřásla hlavou k odporu. 

„Myslela jsem si to." Vypískla a spokojeně se usadila naproti ní. 

Rozhlédla se po poloprázdném bytě. Bylo jí jasné, co se tady odehrává. A když viděla, v jakém je zuboženém stavu, byla přesvědčená, že to není jen následek ztráty zaměstnání. Ale chtěla si být jistá. 

„Miluješ mého bratra?" vydechla.

 Jennifer zalapala po dechu a sklopila zrak.

 „Tak miluješ, nebo ne. Je to jednoduché, Jennifer." Zabodla do ní své zelené oči. Tolik podobné těm, které tak milovala.

„Miluji. Sakra miluji ho, Zojo, ale cožpak na tom záleží, když on mě nenávidí? Nedokážu na něj zapomenout. Není minuta, abych na něj nemyslela, ale není to nic platné, když on, mě již nemiluje!"

 „Není pravda, že tě nenávidí, Jennifer. Kdyby to byla pravda, nebyla bych tady. Je raněný." Na moment se odmlčela a zhluboka si povzdechla.

 Však od té doby, co se Ethan vrátil dolů, protože započaly sezónní práce na statku, bylo to s ním k nevydržení.

 Vždy si myslela, že horší, to být nemůže, ale mýlila se. Byl nesnesitelný. Nemluvil již skoro vůbec, a když, tak jen ve větách holých.

 Kdykoliv zavedla hovor jejím směrem, otočil se na podpatku a zmizel. Tvrdě pracoval od rána do noci. Bez přestání a odpočinku. Podezřívala ho z toho, že proto, aby ji alespoň na chvíli, dokázal vypudit z hlavy. Zamiloval se. Byla si tím jistá, a proto také, byla nyní zde.

 „A co jsi čekala, Jennifer? Že tě snad za tvou lež pochválí? Ranila jsi jeho city. Ty vůbec nemáš ponětí, čím si musel projít. Jak těžké, je pro něj uvěřit, a jak těžké, je pro někoho jako on, začlenit se do života." 

Jennifer popotáhla a utřela si slzy z tváře. Tolikrát, již měla sto chutí, se za ním rozjet a promluvit s ním.

 „Pojedeš se mnou? Bydlení zde, jistě oželíš..." znechuceně se rozhlédla kolem, „a práce, je u nás také dost. Tak co, Jennifer, máš dost odvahy?"