„Odnesu tě dolů, Jennifer." Zašeptal Ethan, když se Jennifer ráno probudila. 

Stál u okna, a díval se ven. Snad ani celou noc nespal.

 Bylo to těžké rozhodnutí, celou noc se pral sám se sebou, ale neměl jinou možnost. Jeho srdce krvácelo. Její zrada, ho bolela tolik, že jakákoliv bolest, kterou doposavad zažil, byla proti tomu nic.

 „Půjdu sama," pípla a do očí se jí nahrnuly slzy, „však již je noha v pořádku. Nemůžeš mě nést takovou dálku." 

Jen se hořce usmál. „Odnesu tě, Jennifer. Jsou to tři kilometry a všude jsou závěje, nezvládla bys to."

 „No právě," vyprskla na něj, „tři kilometry, a ty mne chceš nést? Půjdu sama." Zamračila se na něj.

 Měla na něj vztek, ale hlavně měla vztek na sebe. Proč to nechala dojít tak daleko? Srdce jí bušilo obavami, že už ho nikdy neuvidí. Že ji zcela zatratil. Však to vypadalo, že se opět stáhl do sebe. 

„Nebudeme o tom diskutovat, Jennifer. Odnesu tě. Pro tebe, by to v těchto podmínkách, mohlo znamenat i smrt." 

„A pro tebe ne?!" zakřičela skoro nepříčetně. Nejraději by mu dala políček. 

Otočil se na ní, a založil si ruce na prsou. 

„Pro mne ne," řekl zcela klidně, „jsem cvičen i na extrémnější podmínky, než je tento."

Hlavou mu probleskla vzpomínka, když svého raněného kamaráda, Jakoba Valtra, nesl na zádech třicet kilometrů, do nejbližší vesnice. Za nejhorší zimy, jakou tenkrát zažil. Bořil se s ním až po pás, do dvoumetrových závějí, a ještě k tomu musel nést svou výzbroj, pro případ obrany.

 Jakob ho tenkrát prosil, aby ho tam nechal. Aby to vzdal, nebo že tam zůstanou oba, ale to neudělal. Jakob tenkrát přišel o nohu, ale žil. Zachránil mu život. A štěstím pro něj bylo, vidět po té, slzy štěstí, ve tváři Jakobovy ženy.

Zamrkal, aby zahnal temnou vzpomínku a znovu se obrátil k oknu. Ta zima, tenkrát byla nejhorší, co kdy zažil. 

Jen díky němu, to tenkrát přežilo dalších pět jeho kamarádů.

 Zůstali tenkrát odříznuti od bojové linie. Nepřátelské vojsko, je odřízlo od únikové cesty a jediná možnost, jak tam tenkrát nezmrznout, byla přes hory. 

Ovšem pět jeho mužů, bylo zraněno. Namáhavou cestu, nebyli schopni zvládnout.

 Dva z jeho mužů, kteří ještě kromě něj, byli v relativním pořádku, vylezli na horu a spustily lano. A on pak si každého, jednoho, přivázal na záda, a šplhal s ním vzhůru. 

„Připrav se Jennifer. Chci, aby ses pořádně oblékla, a já připravím psy."

 Srdce mu bušilo, a dokonce měl pocit, že se mu slzy derou do očí. Ale musel to udělat. Její přítomnost, ho bolela ještě víc, než dokázal snést.

 Nikdy by nevěřil, že láska může tak moc bolet. Srdce měl rozerváno na tisíc kousků, a nedokázal přestat na ní myslet.

 Sejde z očí, sejde z mysli. Alespoň v to doufal.