Ethan si stáhl tričko a kalhoty a podíval se na spící dívku, v jeho posteli.

 Jennifer usnula, a když obstaral psi a přiložil do krbu, lehl si vedle ní. Na sobě si nechal jen své černé boxerky.

Zamračil se do stropu, když se k němu Jennifer, aniž by se probudila, přitulila. Jakoby jakýkoliv kus oděvu, dokázal ztlumit jeho touhu po ní. 

Strach, který dnes pocítil, bylo pro něj něco tak nového, a zároveň zdrcujícího. Najednou si nedokázal představit, že by o ni mohl přijít. Ne teď, když již si byl jistý, že se opravdu zamiloval. Tak zoufale a bláznivě, že tomu sám stále nedokázal uvěřit.

 Zamyšleně ji hladil po ruce. Vlastně o ní nic nevěděl. Skládal střípky a útržky rozhovorů, a přemýšlel o ní. 

Kolik může být v Black Forestu novinářek? Nebyl by pro něj žádný problém, zjistit si ze své pozice, o ní více, ale chtěl to vědět od ní. 

Black Forest, ten název, mu stále něco říkal, ale nemohl si vzpomenout. Na čele se mu objevila jedna malá vráska, když si náhle, uvědomil, kde to jméno slyšel.

 Před několika lety, na jeho čtvrté misi, setkal se s jedním urputným novinářem, z toho města. Byl to jeden z těch, které k smrti nesnášel.

 Otravní, neúnavní a bezcharakterní. Smrt a beznaděj, byla jeho práce. Živil se na utrpení druhých. Jeho články z bojů, a fotky jeho padlích kamarádů byli důkazem toho, že postrádal jakoukoliv soudnost a úctu. Šlo mu jen a jen, o jeho slávu. 

Z myšlenek ho vyrušil až jemný dotek prstů. 

„Co je tohle?" zašeptala Jennifer, a prstem přejela jizvu, na jeho rameni.

 Na moment zaváhal. Tak nerad, o sobě mluvil. Vlastně nikdy, s nikým, o sobě nemluvil. Ani jeho sestra a matka, nikdy se nedozvěděli více, nežli chtěl.

 „To je čistý průstřel." Zamumlal. Ucítil, jak zhluboka vydechla. 

„A toto?" znovu přejela po jeho těle. Tentokrát po pěticentimetrové jizvě, pod jeho srdcem.

 „Tehdy..., jsem se podruhé narodil. Pár milimetrů dál, a kulka by zasáhla mé srdce." 

Jennifer nahlas polkla. „Bože!" v její tváři, zračil se strach a zděšení.

 Zalapala po dechu, jakoby chtěla něco říci, ale položil ji prst, na rty. 

„Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, Jennifer. Ale miluji tě, a mám pocit, že bys to měla vědět," zabodl do ní, svůj zelený pohled a odhrnul jeden pramen vlasů, z jejího čela, „jsem mariňák. Veterán. Do nedávné doby, jsem nepoznal nic, než vojnu a válku. Strach, smrt, bídu, zmar a lidskou beznaděj. Muži, ženy i děti, mi umírali před očima. Ta hrůza, nedá se popsat slovy." Vydechl a na moment se odmlčel. Jakoby se mu všechno znovu, honilo před očima. 

Jennifer ho pohladila po tváři. Cítila, že již ten pouhý dotek jejích prstů, udělal mu dobře. Zavřel oči a zprudka vydechl.

 „Nemusíš o tom mluvit. Až budeš připraven, tak třeba..." Srdce se jí rozbušilo jako o závod.

 Neměla ho zastavit. Je tu přeci kvůli tomu. Kvůli článku a kvůli svému postu šéfredaktorky. 

Ale najednou, jí to přišlo příliš. Nezdálo se jí to tak důležité, jako to, aby on byl v pořádku. 

Však na něm poznala, jak moc, ho to znovu zasáhlo. A to nechtěla. 

Najednou měla chuť ho ukonejšit, ve svém náručí. Políbit a říci mu, že ona ho také miluje.

 Ano. Jistě, miluje. Ale místo toho, si jen povzdechla, a položila si hlavu, na jeho hruď.