Jennifer si natáhla Ethanovu košili a po jedné noze, doskákala ke kamnům. 

Ethan vzal psi ven a tak jistě měla dostatek času na to, aby připravila něco k jídlu. Chtěla ho překvapit, ale musela si přiznat, že v kuchyni byla ztracená. 

Její dvoupokojový byt, v Black Forestu, sice kuchyní disponoval, ale používala jí, prakticky jen na uvaření kávy. 

Její jídelníček sestával z kupovaných jídel z restaurací. Vlastně si nikdy nenaučila vařit. Neměla nikoho, kdo by ji k tomu vedl.

 Maso a vajíčka? Jo, to by mohla zvládnout, vzhledem k tomu, že maso již bylo v kamnech upečené, a usmažit pár vajec, snad nebude takový problém. 

Zapnula troubu, a po té, na pánev rozbila několik vajec. Doskákala ke stolu a dala si záležet s prostíráním.

 A vzápětí se přistihla, jak nepřítomně stojí, a kouká z okna. Nedokázala na něj přestat myslet.

 Byl tak zvláštní. Tak tajemný. Tak jiný, jak ostatní muži. A musela si přiznat, že nesmírně sexy.

 Milování s ním, bylo tak nádherné, vzrušující a tak návykové. Již při té vzpomínce ucítila, jak se vzrušením zachvěla. 

Najednou jí do nosu praštil štiplavý zápach kouře. Vyděšeně se otočila ke kamnům. Černý kouř se linul z kamen, i ze zuhelnatělých vajec, na kamnech.

 „Můj bože!" vykřikla, ale ve stejnou chvíli, se otevřely dveře.

 Celou místnost, zaplavil tmavý dým, až se rozkašlala. 

„Kruci!" procedil Ethan mezi zuby.

 Otevřel dveře dokořán a otevřel okna. Po té vyndal z kamen zuhelnatělé cosi, a i s pekáčem, to vyhodil ven. Pánev s vejci, je následovala.

 Pak beze slova popadl Jennifer, položil ji do postele a přehodil přes ni deku.

 „Nevystrkuj nos. Musím ten smrad vyvětrat."

 Jennifer seděla zachumlaná v dece, a ani nedutala. Tak se styděla. Viděla ho, jak se venku tu spoušť z pekáčů, pokouší odstranit, a zachránit tak, omezený počet nádobí, co tu měli.

Když se mu to povedlo, položil je na kamna, sundal si bundu a zavřel dveře. Přiložil do kamen a konečně se na ní otočil. 

„Měla bys ležet, Jennifer. Noha ještě není v pořádku." Zamumlal a jeho pronikavé oči, se do ní zabodli. 

„Já..., já..., omlouvám se," pípla a vystrčila nos, „chtěla jsem..., chtěla jsem tě překvapit a ..., a..." do očí, se jí nahrnuly slzy. Připadala si tak nemožná. A ještě k tomu, nedokázala určit, co si o ní myslí. Jen naklonil hlavu na stranu a sedl si k ní na postel.

 „Myslel jsem, že zešílím strachy, když jsem v dáli viděl stoupat kouř." povzdechl si, a na moment zavřel oči.

 A byla to pravda. Tak velký strach, snad ještě nezažil. Srdce se mu rozbušilo z té představy, že by se jí něco mohlo stát. Ani ve válce, se mu nestalo to, že by tak ztratil hlavu. Dal se na úprk směrem k ní, a celou cestu se modlil, aby byla v pořádku.

 „Ethane..., opravdu se omlouvám. Jsem nemožná," polkla slzu, „nedokáži ani usmažit vejce. Jsem..., jsem..." vzlykala a jednou rukou, si utírala slzy s tváře. Po tváři mu přelétl úsměv a pohladil ji po vlasech.

 „Nezlobíš se?" vykoktala, „já..., moc vařit neumím. Vlastně..., vůbec to neumím. Nikdy mě to nikdo neučil, a já neměla potřebu..., chci říci, totiž..., v mém bytě v Black Forestu kuchyň samozřejmě mám, ale..., sakra!" rezignovaně svěsila ramena. 

„To nevadí. Já rád vařím. A naučím tě, když budeš chtít." Usmál se, a na moment se zamyslel.

 „Co tví rodiče, Jennifer?" vydechl. Tak rád by se o ní dozvěděl co nejvíce.

„Mí..., mí rodiče zemřeli, když jsem byla ještě malá. Byla jsem vychována v dětském domově a..." zajíkla se, „vlastně..., nikoho nemám. Já..."

 Přivinul si ji do náručí a kolébal ji, jako kdyby byla malé dítě.

 „Máš mě, Jennifer. Máš mě, když o to budeš stát."