Jennifer Hewittová, zastavila své auto na opuštěném rozcestí a zadívala se na dům v dáli, krčící se pod horami.

Konečně byla u cíle. Unaveně sevřela volant a rozhlédla se po okolí. 

Dům, kde by se měl nacházet seržant Ethan Dalton, se nacházel daleko, od městečka Black Forest. 

Až na jeho konci, odbočila prašnou cestou do lesa, a asi po hodině jízdy, se před ní otevřel výhled, který ji skoro vyrazil dech.

Rozlehlé stavení, s několika stájemi a ohradami, se krčilo až na konci luk, na kterých se páslo stádo ovcí. 

A na konci oné prašné cesty, nacházel se veliký, bílí dům, a hned za jeho zády, vystupoval pás hornatých lesů, kam dohlédla. 

Nikdy nic tak krásného neviděla. Již pohled na to, vyvolával v ní klid a mír. 

Důvod, proč se objevila až zde, pomalu na konci světa, byl právě on. Etan Dalton. Seržant námořní pěchoty a válečný veterán, který i na svůj relativně mladý věk, osmadvaceti let, prošel pěti válečnými misemi. 

I když toho o něm mnoho nevěděla, to, že nebyl zrovna sdílný a vlídný k novinářskému řemeslu, jí bylo známo. 

Váleční reportéři, podávající zpráv z bojů, vytvořili z něho, i proti jeho vůli, jakéhosi hrdinu, v podobě zachránce, mnoha svých mužů. 

Věděla, že nikdy, nepodal jediné interview. Stranil se lidí a zcela se stáhl, z veřejného života. A ona zrovna o něm, měla napsat článek, vypovídající, o jeho životě.

 Když ji její šéf, majitel deníku Tew Times, Greg Belord, o něj požádal, slíbil jí, že pakliže se jí to podaří, dostane své vysněné místo šéfredaktorky. 

 A to bylo něco, po čem vždy toužila. Však žila jen pro svou práci, a svého psa Ajku. Fenku, německého ovčáka, která se zrovna líně rozvalovala, na zadním sedadle auta. 

Její dvoupokojový byt, ve městě Black Forest, bylo jediné, co měla. Po smrti rodičů, v raném dětství, prošla si mnoha zařízeními, ale nakonec se postavila na vlastní nohy. 

Nikoho neměla, tak nebyl problém, se na půl roku sebrat a odjet na druhý konec světa. 

Nervózně zamrkala. Byla si vědoma toho, že při první zmínce, účelu, její cesty sem, se nedočká vlídného přijetí. Ale nehodlala se vzdát. Za žádnou cenu.

 Nastartovala a pomalou jízdou se dala vpřed. Projížděla mezi ohradami s koňmi. Loukami plných ovcí. Projela bránou a zabočila podél hospodářských stavení a čeledníků.

 Zastavila na nádvoří, před rozlehlým domem a zaváhala. 

Přímo naproti ní, se zjevila mladá dívka, oblečena ve vysoké holínky, a montérky. Byla krásná, i v tomto pro ženy, netradičním oblečení.

 „Můžu vám nějak pomoci?" řekla a podala ji ruku. 

„Já..., hledám seržanta, Ethana Daltona." Přikývla Jennifer a mírně povytažené obočí, oné dívky, ji trochu vyvedlo z rovnováhy. 

Prohlédla si ji od hlavy až k patě, a teprve když spatřila Ajku na zadním sedadle, vykukující z okna, se usmála.

 „Já jsem Zoja Daltonová. Ethan je můj bratr, ale obávám se..." zarazila se, a znovu ji přejela pohledem, „není zrovna moc sdílný, k cizincům."

 „Promiňte." Zašeptala Jennifer a otevřela Ajce dveře. Ta hned vyskočila a vrhla se jí do náruče. 

„No tak, Ajko. Nevíš, co je slušnost?" smála se Jennifer, ale to již se válela, pod tělem svého psa na zemi. 

Vždy, dělala něco podobného. Pokaždé, když přišla domů, vrhla se na ní a přivítala jí,  způsobem, sobě vlastním. 

„Víte co..., pojďte dál. Seznámím vás s matkou, a nad pořádným obědem, nám sdělíte, účel vaší cesty." Usmála se Zoja, a její pohled, vypovídal o značném překvapení. Snad i zájmu a údivu.