Vivien si připadala, jako ve zlém snu. Vůbec nechápala, o co tady jde.

 Odvedli ji do pokoje s tím, že zítra, si promluví. Hned za jejími dveřmi, stáli dva bodyguárdi, tak neměla ani šanci prchnout. 

A byla si jistá, že by se jí to snad ani nemohlo podařit. Však celý komplex, byl jak jedna velká pevnost. Všude plno lidí. Bodyguárdů, a služebnictva. 

Ještě nikdy, nebyla v takovém ohromném, a nádherném, domě. Ale tím, ji tedy ohromit nemůže. To se sakra přepočítal. 

Rozhlédla se po pokoji. Byl snad větší, nežli celý jejich dům. Veliká postel s nebesy, tomu vévodila.

 Pomalu otevřela skříně, plné nádherných kousků, ošacení. Zamračila se. Ještě než ji strčil do pokoje, řekl, že vše, co zde najde, je její. 

To má ale smůlu. Nechce od něj nic. A nic, z toho, si nikdy nevezme na sebe. I kdyby měla chodit nahá.

 Podívala se na dvoukřídlé, spojovací dveře, v čele místnosti. Jak řekl, sousedící s jeho pokojem. Ošila se nad tou představou.

Když vzala za kliku, trochu se uklidnila. Bylo zamknuto, ale pro jistotu ještě přistrčila za dveře dřevěný prádelník. 

Když po té, otevřela dveře koupelny, vydechla úžasem. Překrásná koupelna, se sprchou a ohromnou vanou. 

Zaváhala. Ale po té, napustila plnu vanu, a z každé, snad stovky lahviček kolem, nalila krásně vonící esence do vody. 

Pak se spokojeně naložila do vody. Začaly se jí klížit oči. Horká voda, vůně, linoucí se kolem, ji ukolébala tolik, že usnula. 

„Aááá..." vykřikla, když náhle otevřela oči, a spatřila Matyase, jak stojí nad ní.

Sklouzla se, v leknutí pod vodu. V tom ji jeho paže, vytáhli nad hladinu. Začala kašlat a prskat.

 „Co tu zase chceš?" vypravila ze sebe.

„Klepal jsem několikrát. Bál jsem se, že..." 

Vivien se až pod bradu, schovala pod vodu. Jako kdyby jí to bylo co platné. 

„Přišel jsem ti jenom říci, že večeře je v sedm, Vivien." Řekl opatrně, a měřil si ji pohledem.

 „Nebudu jíst." Vyprskla na něj, a ponořila se ještě více.

Však ji ty jeho nádherné oči, přímo propalovali, až na dno její duše.

 „Když nepřijdeš, přijdu si pro tebe osobně. A pak to bude horší," zašeptal zcela klidně, „a vezmi si něco příhodnějšího na sebe. Vše, co je zde, je tvoje."

 „Nechci od tebe nic. Nevezmu si nic z toho. Mám svoje oblečení."

 „Myslíš ty hadry, co jsem nechal vyhodit?" naklonil hlavu na stranu, a v očích mu zajiskřilo.

 Vivien zalapala po dechu. Ten chlap, ji vážně vytáčel k nepříčetnosti. Co si o sobě vůbec myslí? Prakticky ji unese. Zavře v pokoji, a ještě si myslí, že bude skákat, jak on píská? 

„Nechci od tebe nic!" vedla si stále svou. Ale cítila se nesvá. Jeho pohled, ji znervózňoval. 

„Je to na tobě. Můžeš přijít nahá." 

„Nepřijdu vůbec!" pohodila hlavou a vystrčila bradu dopředu.

 Opět zjistila, že to neměla dělat. Naklonil se nad ní, vzal mezi své dva prsty její bradu, a přinutil ji, se mu podívat do tváře.

 „Mám rád dochvilnost," mluvil ji do tváře, a díval se jí zpříma do očí, „večeře je v sedm. Tedy, když nepřijdeš, přijdu si pro tebe." Ještě chvíli se na ni díval. Pak ji pustil a otočil se k odchodu.