„No páni, v životě jsem neviděla takové auto." vykřikla Vivien, když vyšli před budovu.

Zastavili před jedním, ze dvou aut. Z vnitra prvního, vystoupil muž, a pokynul Matyasovi. 

„Black Holl, Enrico." Prohodil Mytyas, směrem k němu. Muž jen přikývl.

Matyas otevřel Vivian dveře u spolujezdce, a když zaplula dovnitř, posadil se za volant.

 „Ty máš ochranku?" vydechla Vivien překvapeně, „kdo jsi kruci? A to auto..., neumí to náhodou i lítat?" 

„Mám rád hezké věci," pokrčil Matyas rameny, „a mohu si to dovolit. Tak proč ne?" zabručel.

 Když zastavili před Black Holle, nejluxusnější restaurací ve státech, Vivian se na něj skoro zděšeně podívala. 

„Zbláznil ses? Večeře zde stojí tolik, co roční plat průměrného člověka." 

„No a? Chci tě tam vzít. Máme rezervaci, Vivien." Zamračil se na ní, když se odmítala hnout z místa. 

„Nemusíš mě tam brát. Takhle tě přijde sakra draho, co sis koupil. A to sis ještě ani, nezašuk..." zarazila se, když si všimla, jeho naštvaného pohledu.

„Mlč, už Vivien. Vůbec mě neznáš. A tvůj slovník, zrovna neodpovídá mému vkusu. Tak skus na chvíli mlčet, když máš pocit, že mi jde jen o to jedno." 

Byl už vážně naštvaný. Divil se sám sobě, že nedokáže své emoce, udržet pod kontrolou. Povzdechl si. Zřejmě to s ní bude těžší, nežli vůbec předpokládal. 

„Nevím, o co ti jde," vyprskla najednou Vivien, jako když do ní střelí, „koupil sis štětku, tak předpokládám, že ji taky budeš chtít ošukat. Nečekám, že bys mě přišel žádat o ruku, sakra! Tak můžeš mě, i sebe, ušetřit téhle maškarády, a prostě mě konečně vojet, a můžeme jít každý svou cestou!"

 Mytyasovy oči se zúžily, do úzké škvírky. Ve tváři mu zacukalo. Takhle vytočený, snad ještě nebyl nikdy, za celý svůj život. 

Udělal dva kroky k ní a zblízka, se jí podíval do tváře. Vivien se pod jeho přísným, a divokým pohledem, konečně zarazila. 

„Ještě slovo, a vážně se neznám, Vivien. Ty nevíš, čeho všeho, jsem schopen." Stáli proti sobě jak dva kohouti, a dusno mezi nimi, by se dalo krájet. 

Najednou se od vedlejšího domu, odlepila čísi postava, a rozešla se směrem k nim. Bodyguardi ihned vystoupili z auta a zastoupili mu cestu. 

„Silvane!" vykřikla najednou Vivien, když si ho všimla.

 Mytyas se překvapeně podíval na mladíka, skrytého, pod velkou čepicí, s dlouhým kšiltem.

 „Udělej něco, Matyasy," vykřikla Vivien, skoro zoufale, „to je můj přítel."

 Matyas polkl, a pokynul svým bodyguárdům. Najednou, jako kdyby pocítil trn žárlivosti. Záleží, jí na něm? 

„Co tu sakra děláš, Silvane?!" zařvala naštvaně Vivien.

 „Jdeš domů, Vivien. Hned!" Zařval mladík, a hnul se směrem k ní.

 Matyas mu zastoupil cestu. Mladík ihned vystartoval, ale než stačil cokoliv udělat, již ležel na zemi zpacifikován, Matyasovou ochrankou. 

„Né! Proboha nechte ho!" vykřikla zoufale Vivien, a po tváři jí začali téct slzy, „nic se neděje. Nechce mi ublížit." 

„Jo, to jsem si všiml, Vivien," procedil skrz zuby Matyas, „viděl jsem vypálené značky od cigaret, na tvém břiše. Už se to nestane. Tomu věř. Postarám se o to!" Srdce se mu úplně stáhlo bolestí, když si představil, že ji tak může týrat. 

„To nebyl on, Matyasy" podlomil se Vivien hlas, „to nebyl on! On je jediný, koho mám! Neudělal by to." 

„Proč ho bráníš? Znám, takový druh mužů..., kteří svou dívku..." 

„To se pleteš, sakra! Má mě rád, a já jeho. Je teplej, kruci, Mytyasi. Vyjel by spíš po tobě, nežli po mně. Je to můj přítel. Jediný. Kamarád..." vzlykala, a k Matyasovu překvapení, se nechala obejmout. 

Přivinul si jí do náručí. Měl chuť, ji chránit. Bránit, před celým světem. Jenom, kdyby mu to dovolila.