„Jsi si jistý, Mytyasi, že to chceš udělat?" zamračil se Lionel Garret-Williams, na svého bratra, a pohodlně se posadil do křesla. 

„Naprosto. Pochyboval jsi snad někdy o mém slovu?" prohodil Matyas zamyšleně, a opřel se do opěradla židle. 

Nacházeli se zrovna v jedné, z jeho kanceláří, právě v podniku Monte Black.

 Právě zde, před pár měsíci, když procházel ještě zavřeným podnikem do své kanceláře, všiml si dívky, která ho hned na první pohled zaujala. 

Několik dívek na pódiu se vlnilo, a zkoušelo na své večerní představení, a ona dívka, stála pod ním, s jedním, z jeho zaměstnanců.

 „Tak ty chceš práci?" změřil si ji Garet, provozní Monte Black, „tak ukaž, jestli za to stojíš. Odlož si, potřebuji vidět, jak vypadáš."

 „Jak vypadám?" vyprskla na něj, „chci tu tancovat, ne se tady svlíkat." 

„Tak to jsi asi na špatném místě, děvenko. Tancovat tu můžeš, ale jen pokud se u toho budeš svlékat. A já jaksi potřebuji posoudit, jestli bude, se na co dívat."

 Dívka zaváhala. Chvíli měl tehdy Matyas pocit, že uteče, ale najednou odhodila svůj podivný svršek, který nedokázal zařadit do žádného druhu oblečení, a dala ruce v bok. 

„Tak co, spokojen? Mám dost velký prsa na to, abych tu mohla tancovat?" 

„No, myslím, že jo. Máš pěkný kozy, holka. Možná bys mohla dělat společnici, pokud budeš mít zájem. Plat, je pak samozřejmě dvakrát tak větší." 

„Ještě si to rozmyslím, nevím, zda bych měla zájem, kouřit péra starejm pupkáčům." Vyprskla na něj, a odkráčela středem.

Mytyas musel uznat, že měla kuráž. Líbila se mu. A vlastně ještě nikdy nepocítil, takovou zvědavost. 

Nastoupila jako tanečnice u tyče. Přistihl se při tom, že i vědomě začal vyhledávat, její přítomnost. Tak, aby ho nespatřila, samozřejmě. Chtěl zůstat nepoznán. 

Nebyl pro něj problém, zjistit si o ní vše, i to, co nevěděla ona sama. 

A tak zjistil, že se jmenuje Vivien Cameronová. Dcera zkrachovalého obchodníka, kterému hrozí, jistá poprava. 

Studovala zahradní architekturu, tu ovšem nedokončila. Po té utekla z domu a protloukala se, jak se dá. 

Její poslední zaměstnání, jako servírka, v baru, také skončilo vyhazovem po té, co rozbila hlavu zákazníkovi půllitrem.

 Bydlela nedaleko odtud, v jednopokojovém bytě, s jistým mladíkem, jménem Silvan Robson. A ta skutečnost, mu začínala vadit, čím dál více více. 

Nedostatek financí, se projevoval i na jejím oblečení. Někdy měl pocit, že musela onen kousek, vyhrabat kdesi v popelnici. 

A tak když přišla za Garetem, že by práci společnice přijala, že dostatek peněz, je pro ni rozhodující, zjistil, že mu to vadí. Že mu to sakra vadí.

 Nařídil Garetovi, ji jako společnici přijmout, i platit. Ale v žádném případě, pod pohrůžkou vyhazovu, jí zákazníky nedodávat. 

Byla pro něj, jako magnet. Nedokázal myslet již na nic jiného. Ani doma, již se netajil svou náklonností, a tím, že se rozhodl, ji získat. Za každou cenu.

 „Samozřejmě že ne. Nikdy nepochybuji o tvém slovu, Mathyasi. Jen se ptám, jestli je to dobrý nápad?" povytáhl obočí Lionel, „ty..., a zaplatit si štětku? To mi k tobě nejde." Rozesmál se na celé kolo. 

„Nebudu s ní spát, kruci. Chci s ní jenom mluvit. A nechci, aby věděla, kdo jsem."

 „No dobře, dobře," otřásal se Lionel smíchy, „to jsem zvědav, co budete dělat? Hrát piškorky?"

 Matyas se na bratra zamračil. Sám nevěděl, co bude dělat. Ale byla to jediná možnost, jak s ní být chvíli sám, a promluvit s ní, aniž by zjistila, kdo je. 

Jako zákazníka, ho nesmí odmítnout. Bude taky její první, zákazník, však se o to postaral. 

„Když jsem to řekl dneska Sarah, že její starší bratr, vážený aristokrat, si chce zaplatit štětku, málem pukla smíchy." Pokračoval Lionel. Evidentně se dobře bavil.