Nedaleko starého lomu, dost daleko od jakéhokoliv obydlí, zastavily dvě Matyasova auta.

V dohledné vzdálenosti, bylo vidět několik vozidel. Bylo mu jasné, komu patří. Věděl, že to jsou auta Johana Robsoněva, a jeho bodyguárdů.

 I oni, jistě poznaly, kdo se k nim přiblížil. Světla jeho aut, osvětlovali scenerii před sebou. 

Johan klečel na zemi, nad ležící Vivian, a okolo něho, byli připraveni jeho muži. Ihned, a bez varování střílet. 

Jen ta skutečnost, že auta patří samotnému bossu Cosa Onore, je držela zpátky. 

„Půjdu tam," řekl Matyas. Obě auta, byla napojena na hlasitý odposlech tak, aniž by musel zvednout telefon, „buďtě připraveni, na můj pokyn." Řekl zcela klidně, a pomalu vystoupil z auta. 

To co chtěl udělat, bylo velmi riskantní, ale neměl jinou možnost. Věděl, že respekt z něho, je bude držet dál.

 Kdokoliv jiný, by již byl jistě mrtev. Johan neměl problémy vraždit, ve jménu mafie, kdykoliv se mu to hodilo. Jen strach z Matyase Garret- Williamse, mu nedovolil, dát pokyn, svým mužům.

 Matyasovy muži, se postavily před auto, a čekali. Matyas pomalu vykročil ke klečícímu Johanovy. 

Několik kroků za ním, i Lionel. Matyas mu naznačil, aby se zastavil, pár kroků před tím, než došel až k nim. 

„Samotný boss mafie Cosa Onore," procedil skrz zuby Johan," čemu vděčím, za takovou čest."

 „Máš něco, co patří mě!" procedil skrz zuby, zcela klidně Matyas. 

Johan se postavil, a vrhl pohled, na ustrašenou Vivian. 

Matyas si všiml, že je skoro nahá. Několika odřenin na jejím těle, a řezné rány od nože, nad jejím ňadrem. 

Pevně semkl rty, a ve tváři mu zacukalo. Avšak zůstat zcela klidný, a nad věcí, znamenalo zůstat na živu. Však se mohla během pár vteřin, strhnout divoká přestřelka. 

„Jo, a co by to tak mělo být?" zaskřehotal Johan, rádoby překvapeně, „neříkej, že zrovna tebe, zajímá, tahle děvka?!" 

Matyasův výraz, ho ovšem přinutil přibrzdit. Věděl, co dokáže. Celé podsvětí, se před ním třáslo. Nikdy nežertoval. A nikdy, neměl protivníka, který by chtěl okusit, jeho hněvu.

 „Mám pocit, že to není tvoje věc. Že, Johane?!" zasyčel na něj, a udělal výhružný krok, směrem k němu, „jestli já mám, nebo nemám slabost pro děvky, není tvoje starost!" Matyasovy zajiskřilo v očích. Johan se trochu zarazil. 

„No dobrá..., dobrá..., ale tahle je moje," řekl konečně Johan, „nemáš na ní žádné právo. A velký boss mafie jistě zná, naše zákony."

 Matyasovy zacukalo ve tváři. I Johan se všiml, jeho rozzuřeného výrazu, ale neodvážil se pohnout. 

Matyas udělal krok, směrem k němu. Všichni muži, byli v pozoru. 

 „Chceš snad mě..., učit našim zákonům?" zařval Matyas výhružně, „dovoluješ si mě..., bosse mafie Cosa Onore, poučovat o našich pravidlech?!" 

Johan ztěžka polkl. „To by mě nenapadlo, ale..."

 „Ale tato děvka, je moje," zařval znovu Matyas na něj, „víš, co znamená, předkupní právo?!"

 Johan zbledl, a Matyas přikývl, v ujištění, že pochopil. 

„Ano, je moje, a tak to také zůstane, Johane. Koupil jsem ji od jejího otce, tak si kruci, dej bacha na jazyk, a kliď se odsud. Patří mi. Je to můj, majetek. Doufám, že ti je jasné, co by se stalo, kdybys mě neposlechl. Nebo kdyby snad, jsi ještě jednou, se o něco pokusil. Víš, co dokážu! Nikdy nemluvím do větru, Johane. Nikdy, to si pamatuj!" 

Johan polkl, a ustoupil krok stranou. 

Matyas, aniž by z něj spustil svůj zrak, pokynul Lionelovi. Ten vzal Vivien do náručí, a pomalu ji odnášel pryč.

 Matyas ještě chvíli stál, a měřil si Johana pohledem. Když Johan sklopil zrak, pomalu se otočil, a odkráčel zpátky k autu. 

Věděl ale, že ještě není všemu konec. Že Johan, ještě neřekl poslední slovo. Jejich zákony, byli neúprosné. 

Nyní, byla jediná možnost. Vzít si Vivien za ženu.