„Záleží mi na mém bratrovy," zašeptal Lionel, když se ráno se Silvanem probudili. Přivinul si ho do náručí a Silvan mu položil hlavu, na jeho hruď, „a tobě zase na Vivien, a již to, je pro mě rozhodující." 

Zakroužil v Silvanově tváři a povzdechl si. Byl rozhodnut, si s Vivien promluvit. A říct ji všechno pěkně tak, aby konečně otevřela oči. 

Nehodlal si brát servítek. Však si to ani nezaslouží. A měl dojem, že po dobrém, to s ní nepůjde. 

„Hodlám s ní promluvit, Silvane. Než se Matyas vrátí. Nehodlám brát ohledy, tak ti to říkám, abys..." 

„Věřím ti," přerušil ho Silvan, a políbil ho na rty, „nemusíš se omlouvat. Já sám, si uvědomuji, Vivienino chování. A tak moc, bych si přál, aby konečně otevřela oči." přejel prstem po jeho rtech, a pak pokračoval po jeho krku, až na jeho hruď.

Lionel zasténal. „Hraješ si s ohněm, chlapče." Zasmál se, a převalil ho po sebe.

 Asi po dvou hodinách, si nechal Lionel zavolat Vivien do kanceláře.

 Již když vstoupila, poznal na ní, že se jí to moc nelíbí. Vlastně nic, co kdokoliv po ní žádal, nebylo jí po chuti. 

Bylo to již skoro čtyři měsíce, co je tu, a ona stále nezměnila svůj postoj, ani o milimetr.

 Rozčilovalo ho to. Již kvůli Matyasovi. Drtilo ho, jak je nešťastný. I když se to snažil skrývat, on ho znal. 

A rozčilovalo ho to, že ona, si vůbec neváží šance, která se jí naskytla. Připadala mu jak zabedněná, zaseklá, rozmazlená holčička. 

„Co ode mne chceš, Lioneli." Vyštěkla Vivien, jen co vstoupila dovnitř.

 Lionel semkl rty a rozzlobeně se na ní podíval. Chvíli počkal, až opadne jeho největší zuřivost.

 „Tak mě dobře poslouchej, Vivien..." začal cedit skrz zuby. 

Vivien jen vzdorovitě pohodila hlavou, a hnula se ke dveřím. 

„Už ani krok!" zařval, a Vivien se zarazila, „dobře mě poslouchej, ty jeden nevděčnej spratku! Co si o sobě kruci, vůbec myslíš?! Já ti tedy řeknu, holčičko, jak to je..." Mluvil klidně, ovšem důrazně a tak, že i Vivien, zůstala stát.

 „Nikdo tě tu nedrží. Můžeš jít, kamkoliv se ti zlíbí. Můžeš jít hned! Ovšem..., i ty víš, kde bys po té skončila, že?" Změřil si ji pohrdavým pohledem. Neplatilo na ni nic. Tak snad pravda, ji otevře oči. 

„Můžeš se vrátit do bordelu. Nebo šlapat ulici. Můžeš se znovu živit po popelnicích. Spát ve škarpě. Můžeš podržet každému, za kousek chleba, jestli je to, to, po čem toužíš. A já mám pocit, že ano..., jinak si to ani já, nedovedu vysvětlit!" 

Zuřivě pochodoval po místnosti. A Vivien, jen stála, s očima dokořán. 

„Nevěřím, že jsi tak hloupá, zabedněná, že si neuvědomuješ, jaké máš štěstí. Že si neuvědomuješ to, že jsi tu trpěna. Že tě tu živíme, poskytujeme ochranu, zázemí. Máš cokoliv, na co si vzpomeneš..., a proč?" pohodil rukama a zakroutil hlavou, v neuvěření. 

„Proč vlastně?" řekl již potichu, tak aby poznala, že vůbec pochybuje o její přítomnosti. 

„Nebo si myslíš, že snad Matyas, je zachránce, zbloudilých prostitutek? Jsi dospělá žena, a tudíž předpokládám, že si umíš srovnat dvě, a dvě v hlavě. Možná již si propásla, svojí šanci..., protože holčičko..., i stokrát nic, umořilo vola!" povzdechl si, a na moment se odmlčel. 

„Jestli máš alespoň malý mozeček v hlavě, tak ti říkám, že se koukej vzpamatovat, protože tě tu vážně nikdo nehodlá držet. Není důvodu, tě tu trpět. A věř mi, že i Matyas, již na to přišel."