„Dobře, souhlasím," řekla Vivien a schválně se zatvářila co nejvíce vyzývavě, „zahrajeme si, v šachy. Vítěz, může žádat cokoliv."

Bylo již po večeři, a všichni seděli v obývacím pokoji. Cítila z Williama jeho zájem o ní, ale bylo jí jasné, co je zač.

Byl ji protivný, a nejraději by zalezla do svého pokoje, ale prostě si nedokázala pomoci. Ještě více, ji dělalo dobře, jak se na ni dívá Matyas, když s ním flirtovala.

Dělalo ji to vážně dobře, a ani vlastně, nevěděla proč. Však i ona, poznala, že mu to nebylo zrovna po chuti. Poznala bolest v jeho očích, ale jako vždy, se v ní něco vzepřelo.

William evidentně potěšen, s jejím souhlasem, se posadil naproti ní. „Takže cokoliv." Řekl a mrkl na ní.

„Samozřejmě."Pronesla dost nahlas, a všimla si, jak si Matyas nalil skleničku whisky.

„Šach, mat!" prohlásil William, asi po hodině hry a zářivě se usmál. „musím říci, že ještě nikdy, mě vítězství, tolik netěšilo."

Vivien se udělalo mdlo, ale nedala na sobě nic znát. William se postavil, a podal Vivien ruku.

„Takže polibek,"zamrkal, „chci, tě políbit, Vivien."

Vivien zaváhala. Rozbušilo se jí srdce. Ten chlap, se jí úplně hnusil. Jenže Matyasův výraz, jako kdyby znovu probudil její vzpurnost.

„Máš ho mít, Williame." Zavrkala a významně se podívala na Matyase.

Williamse na ní vrhl. Bez jakýchkoliv zábran, ji začal divoce líbat. A Vivien se nevzpouzela, alespoň do té doby, než si všimla, že Matyas vyrazil ze dveří ven.

Pak ho odstrčila a zhluboka se nadechla. Doufala, že se bude cítit lépe. O mnoho lépe, ale bylo tomu spíše naopak.

Viděla Matyasův bolestný výraz, a myslela si, že to je to, čeho chtěla docílit. Jenže nyní, se jí ze sebe samé, chtělo brečet.

Matyas to již nemohl déle vydržet. Vyrazil ze dveří a vyšel do zahrady. Potřeboval vzduch.

Všechno v něm křičelo a řvalo, že již toho bylo dost, ale jeho srdce, si nedalo poručit.

Připadal si tak bezmocný, jako nikdy v životě. Nikdo ho nic, a nikdo, nedostalo do kolen tak, jako ona. Miloval ji.

A přistihl se přitom, že by ji snad byl schopen odpustit vše, jen kdyby i ona, milovala jeho.

Ta marnost, kterou cítil, byla hrozná. Za celý svůj život, se mu nestalo, aby se cítil tak bezmocný.

On, muž, před kterým se každý třese, je pouhý nástroj, v rukou ženy, která ho evidentně nemiluje. Která jím pohrdá. A které, se nedokáže vzdát.

„Mytyasi," Lionelova ruka, se dotkla jeho ramene, „můžu říci, že ta holka, si tě nezaslouží, ale je mi jasné, že to nebude nic platné." Řekl potichu, a když se na něj Matyas otočil, zakroutil hlavou k odporu, a povzdechl si.

„Myslím, že je načase, zahodit veškerou slušnost a ohleduplnost, a ukázat jí, kdo je to vlastně Matyas Garrret-Williams. Jsi její poslední šance. Jsi její spása, a ona si to vůbec neuvědomuje. Nebýt tebe, kouřila by ptáky starejm chlapům, a zanedlouho, by ji našli někde ve škarpě mrtvou. Dělala by šlapku, někde na předměstí. A ona, si toho vůbec neváží. Ty to víš, kruci!"

Lionel, již nedokázal ovládat, svoje emoce. Ale když se podíval do bratrovy tváře, něco se změnilo. Poznal to.

„Zítra máš obchodní schůzku s Ivanem Persi," pokračoval Lionel, „zůstaň na noc, a rozdej si to s Bibianou. Potřebuješ přijít, na jiné myšlenky, Matyasi, nebo se z toho zblázníš. A já ostatně taky!"