„William Forbeson." pronesl Matyas, se zjevnou nechutí v hlase, a opřel se do opěradla své židle.

 „Sir Wiliam Forbeson, bratranče. Já si na to oslovení, na rozdíl od tebe potrpím. Je mi ctí, že po dlouhé době vidím, samotného bosse mafie Cosa Onore."

 „Nemůžu říci, že by to bylo vzájemné, Williame," řekl zcela klidně, s nadsázkou v hlase Matyas, „co tu chceš?!" 

William Forbeson, byl syn, jeho strýce, sira Wiliiama Forbesona, boose mafie, Cosa Destino, sídlící na druhém konci země. 

Ovšem William, se trochu více vymkl svému stavu a úřadu. Jeho aférky a průšvihy, starý Forbeson žehlil, co mohl, ale jak věděl Mytyas, už mu s ním docházela trpělivost. 

William holdoval alkoholu, hazardním hrám, děvkám, a která žena, před ním neutekla na strom, tu dostal. Aristokratické vychování, i čest, mu byli zcela cizí.

 „Můj otec, mě poslal podepsat prodloužení smlouvy, mezi Cosa Onore, a Cosa Destiny," zašklebil se, „jsem tu všem trochu dříve, rád bych se pár dní zdržel, nebude-li, ti to vadit."

 „Nemůžu uvěřit, že do tebe vložil veškerou důvěru," zatvářil se Matyas zděšeně, „ale budiž, pár dní tě tu strpím. Ale jen z úcty, ke tvému otci. Smlouvu připravím, a pak mi zmizíš z očí!"

 „No, nevím, jestli jsi udělal dobře, Matyasi," prohodil Lionel, když William odešel, „ten chlap, je chodící pohroma. Divým se strýci, že ho ještě nevydědil. Mimochodem, vůbec se mi nelíbilo, jak se díval na Vivien. Úplně ji hltal očima."

 Mytyas si jen povzdechl a unaveně si promnul spánky. Věděl, co William dokáže. Ale pomalu mu docházeli síly, s Vivien stále bojovat. 

Čas ubíhal, a za celé dva měsíce, nepokročil ani o krok. Její odmítavý postoj k němu, se vůbec nelepšil. Spíše by řekl, že naopak. 

Ačkoliv se snažil. Byl k ní zdvořilý. Milý. Pobyt zde, se jí snažil zpříjemnit, jak jen to bylo možné, stále to bylo málo. Kdykoliv se k ní přiblížil, měl pocit, jakoby se v ní všechno vzepřelo proti němu. 

A přitom si byl jist, že když ji políbil, a ona mu polibek vrátila, že něco jistě cítila. Poznal to.

 „Nemám ponětí, jak dál, Lioneli," povzdechl si Matyas, „její zatvrzelost, mě ničí. Přitom vím, že jistě něco cítí. Když jsem ji políbil..." 

„No..., a právě," skočil mu do řeči Lionel, „měl jsi ji kruci ošukat, a byl by pokoj." Zamračil se na Mytyase, a vztáhl ruce, v omluvném gestu. 

„Je to pravda, kruci. Ty tvoje konvence a zásady..." postavil se, a začal pochodovat po pokoji, „to že bys občas vybouchl, a ukázal ji, kde je její místo, by jí vůbec neuškodilo. Mám pocit, že to potřebuje, jako sůl. Však přeci neznamená, že když občas řekneš sprosté slovo, vyslovíš nemravný návrh, nebo dáš konečně průchod svým emocím, že to snižuje tvou hodnotu aristokratického vychování. Již je to deset let, Matyasi, co rodiče zemřeli..." povzdechl si, a zastavil se. 

Od té doby, co jejich rodiče zemřeli při autonehodě, Matyas přebral veškerou zodpovědnost. Za něj, svou sestru, i celý majetek.

 Mafii Cosa Onore, dokázal povznést a vybudovat tak, že se celá země třásla pouze při vyslovení toho jména. A přitom dokázal zůstat věren, svým zásadám a cti. 

Od té doby, před deseti lety, ho vlastně neviděl, že by se dokázal uvolnit. Zasmát. Stále měl pocit, že je to on, co musí veškerou zodpovědnost, nést na svých bedrech. 

A proto, když po dlouhé době, se přeci jen, ukázala nějaká jeho slabost, byl rád. Byl rád, že se zamiloval, ale vůbec se mu nelíbilo, že zrovna do dívky, která si evidentně neuvědomuje, jak výjimečný člověk, Matyas je. 

„Deset let, kruci! A co všechno jsi dokázal, Matyasi. Již bys měl myslet také trochu na sebe, bratře!" Přistoupil k baru a nalil dvě skleničky. 

„Sakra, Matyasi..." zaklel, a jednu mu podal, „nemohu se dívat na to, jak trpíš. Jak se užíráš. Ale naštěstí..., máš mě!" zašklebil se, a mrkl na něj. Obrátil obsah sklenice do sebe. 

„A já se kruci, postarám o to, aby ta holka, konečně dostala rozum. Ať se ti to líbí, nebo ne!"