Lionel se nechal políbit. Pak se od něj odtáhl, a zadíval se mu zblízka do očí. 

„Nejsem svázán morálními zásadami. Má mysl je čistá, i mé vědomí. Jsem zcela srozuměn s tím, kdo jsem. Co cítím. Nepociťuji rozpaky, ani nejistotu. Necítím ani žádných výčitek, či váhavost. Jsem naprosto srovnaný a vyrovnaný, Silvane. A je velmi důležité, aby i ty, jsi byl srovnán s tím, kým jsi." 

„To jsem již dávno, Lioneli. Tvé obavy, jsou zcela zbytečné. Není snad rozdílu v tom, zda ti srdce bije láskou k ženě, nebo muži?"

Lionel se na něj chvíli díval, a pak ho zamyšleně pohladil po tváři. „Tedy chceš říci, že tvé srdce bije láskou ke mně?" 

Silvan přikývl. Byl si jist, jako ještě nikdy v životě. „Miluji tě." Zašeptal. 

Lionel ještě chvíli váhal. Ne snad proto, že by měl pochyb, ale proto, že věděl, že i on, cítí totéž.

 Silvan se odvážil, a znovu se sklonil k jeho ústům, a tehdy, již Lionel, jeho polibek opětoval. 

Když asi po dvou hodinách, vášnivého milování, se k sobě přitiskli, a Silvan ho šťastně políbil na hranu brady, Lionel se spokojeně usmál.

 „Nebude mít tvůj bratr námitek?" zašeptal, a Lionel opět propukl, v ten svůj smích. 

„Jsem si jist, že ne," vyslovil mezi smíchem, „nikdo, nebude mít námitek, a ani je to nebude nikterak pohoršovat. Tomu věř. Není důvodu. Jsem to přeci stále já, ať takový, nebo makový..." na moment se odmlčel, a zapátral v Silvanově tváři.

 „Můj bratr, je opravdu výjimečný," pronesl již trochu vážněji, „neznám nikoho, jako je on. Můžu si být stoprocentně jist tím, že dokud je zde, nic nám nehrozí. Můžu si být jist tím, že mne vždy podrží, a pomůže. Nikdy v životě, by neudělal nic, co by někomu z nás, jakkoliv ublížilo. Je až moc zásadový a přímí, Silvane. Nezastírám, nebyl jsem nadšen, že se zamiloval zrovna do Vivien, ale jako on, bude přát mě, přeji já jemu. Jen již se nemůžu dívat na to, jak trpí." Povzdechl si, a zadíval se do nebe. 

Silvan polkl. Měl pravdu. Vivien byla stále tak zatvrzelá, a nemohl s ní hnout. 

„No, ale budiž," řekl po chvíli Lionel, „jen co přijdeme domů, oznámím všem, že se milujeme. Abys sám poznal, jejich reakci."

 Když se vrátily domů, nalil Lionel dvě skleničky, a jednu podal Matyasovy. Spokojeně se usadil do křesla před krb, a naproti němu Silvan. 

„A co já?" ozvala se ode dveří Sarah, a nalila si také. 

Matyas stál u okna, a zamyšleně se díval ven. Jeho rozpoložení, Lionelovi rvalo srdce. Věděl, že to má stále ten jeden, jediný důvod. Vivien. 

„Něco bych vám rád oznámil." usmál se Lionel a protrhl ticho v místnosti. 

Matyas se na něj otočil a Silvan nervózně poposedl.

 „Oficiálně vám oznamuji, že jsme se Silvanem milenci. Trochu se nám to vymklo z rukou, když jsme se byli vykoupat," pokračoval s tou svou rozesmátou tváří, jako kdyby se vlastně vůbec nic nedělo, „a u starého, zatopeného lomu, jsme se pomilovali. Tudíž vám oznamuji, že jsme spolu."

 „Né...., vážně?" vykřikla Sarah radostně a vrhla se bratrovy do náruče.

 „Jsem rád za tebe, Lioneli," zašeptal Matyas, „za vás oba. Přeji vám to." Usmál se na něj, a bylo vidět, že Silvan si konečně oddychl. 

„Něco mě napadlo," pokračoval Lionel, stále s tváří, od ucha k uchu, „nechceš tam vzít Vivien? Když to mělo takové účinky na nás," potutelně na něj mrkl, „nemůžu se už na tebe dívat. Také by ti neuškodilo, kdyby ses s ní konečně pomiloval. Třeba by roztála, ta její vzdorovitost. A to napětí, co z tebe cítím, by byl také fuč." 

Mytyas se jen zamračil, a kopl do sebe, obsah skleničky. 

 „Jsem opravdu rád, že jste oficiálně spolu..." řekl Matyas, ale nedopověděl. V té chvíli, se objevila ve dveřích Vivien. 

Zalapala po dechu. „Silvane?" vykřikla.

 Ten se postavil, a ona mu skočila radostně do náručí. Skočila na něj, a obejmula ho nohama, v jeho pase.

 „Bože! Jsem tak šťastná, za tebe!" smála se, a po tvářích, jí tekli slzy.

 Silvan ji držel v náručí a radostně se objímali. Matyasovy se rozbušilo srdce.

 Její srdce, opravdu něco dokázalo i cítit. Líbila se mu, tato její reakce. 

A tak moc zatoužil, aby to byl on, kdo ji takto drží, ve svém objetí.