Uběhl asi měsíc, od chvíle, kdy Vivien se Silvanem, přišli do Matyasova domu. 

Vivien, se Matyasovi stále bránila, zuby nehty. Nechtěla si za žádnou cenu přiznat, že to cosi, co se rodí v jejím srdci, může být něco víc, než jen nenávist.

 Namlouvala si to stále, a nedokázal jí to vymluvit ani Silvan. 

Již spolu sice nebývali tak často, ale občas se setkali v jejím pokoji, a pak mezi nimi, propukla velká, polštářová válka. 

Měl ji rád. Miloval ji, ale jako sestru, a udělal by pro ni cokoliv na světě. 

Ona byla první, které když se svěřil o svém zaměření, tak se na něj nedívala skrz prsty. Neodsuzovala ho za to. Mohl se jí svěřit o svých touhách a potřebách, a ona zase jemu. 

Když jednoho dne zjistil, že ji její bratr týrá, že ji mučí a pálí cigaretami, její hebkou kůži, chtěl ho zabít. 

 Jeho bratr Johan, byl zlý a podlý. A sám si nechtě přiznat své zaměření, si svou frustraci, vybíjel na nevinných dívkách.

 Dokázal je tak oblbnout, že by pro něj udělali vše. Mučil je, za každou jejich zdánlivou neposlušnost a chybu. Které nebohé dívky, pak přičítali pouze sobě.

 Vlastně s nimi ani nespal, dokázal je tak využít, že jeho nezájem, přičítali pouze sobě. 

A když při jedné příležitosti, Johan opět Vivien napadl, postavil se mu. I když byl o mnoho let mladší. Slabší, stejně se mu postavil, a tehdy, kdyby nezasáhl jeho otec, by to jistě nepřežil.

 Jenže netrvalo dlouho, a i jeho otec, naočkován jeho bratrem přišel na to, že je gay. Vydědil ho a vyhodil. 

Tehdy věděl, že pakliže Vivien zůstane, nepřežije. Utekli spolu, a několik let, se protloukali, co mohli. 

Skrývali se. Jedli z popelnic, a někdy ani to. Ale přesto, by nikdy ty chvíle s ní, nevyměnil za nic na světě.

To, že se dostali až sem, k samotnému Matyasovy Garret- Williamsovy, považoval za zázrak. Za štěstí z hůry, a byl tomu vděčný tak, jak nikdo na světě. 

Znal jeho pověst, však sám pocházel z mafiánské rodiny, ale věděl o něm, že se mu dá věřit. A když zjistil, že právě on, se zamiloval do Vivien, byl šťastný.

 Však z jeho pohledu, to byla pro ni, i její duši, spása. Ale její odmítání vůči němu, nedokázal oblomit, ani on. 

Ten den, byl on a Lionel, po dlouhé době sami, bez jakékoliv ochranky, vyřizovat určité záležitosti. 

Po cestě zpátky, zastavil Lionel u starého zatopeného lomu s tím, že se vykoupou. Scházeli ze sebe oblečení, a nazí, skočili ze skály dolů, do vody. 

Chvíli dováděli, jak malé děti, a pak Lionel vylezl na břeh, a položil se na záda. Silvan chvíli váhal, ale pak i on, sedl si vedle něho. 

Přitahoval ho. Jeho výzor, i jeho povaha. Byl jak přírodní živel, nikterak se nestydíc za to, čím je. A i to, že celá jejich rodina, to bere právě tak, jakoby to bylo zcela přirozené, Silvana přesvědčilo, že jsou vážně výjimeční. 

Lionel ležel na zádech se zavřenýma očima. Slyšel nad sebou Silvana přicházet. 

Oklepal se, a kapky vody, skápli na jeho tělo. Pak ucítil, že si vedle něho sedl. 

„Jste si z bratrem hodně podobní. Stejně krásní." Řekl Silvan.

 Lionel se zasmál, aniž by otevřel oči. 

„Mytyas je o rok starší, a o několik desítek let moudřejší," usmál se, „má mysl, se vzpírá konvencím, které by Mytyas, nikdy nepřekročil." 

„A jaké to jsou?"

 „Zákony, a pravidla, která si stanovil ve své hlavě, jako svou hranici. Proto mám strach, že pakliže Vivien nepoleví, a konečně neotevře oči, asi s něho brzo zešílím." Začal se smát, tím svým nakažlivým smíchem. 

„Je vždy, tak vážný a vyrovnaný?" 

„Byli jsme tak vychováni, ale neboj, mám pocit, že mu pomalu dochází síla a trpělivost. Snad i trocha té vášně, kterou v sobě má, vyplave na povrch." 

 Silvan se zasmál. „Chceš říci, že by dokázal snad ze svých úst, vypustit i jiného slova, než je jenom přístupno pravidlům vašeho vychování? Že by se v jeho mysli, mohla zrodit i chlípná myšlenka?" 

 „Samozřejmě," zašeptal Lionel, „však i čistý, neposkvrněný, a třebas bohabojný člověk, může mít chlípné myšlenky, nemyslíš?" 

Silvan chvíli mlčel. Lionel zavřel opět oči, a pak na své těle, ucítil lechtavý dotek trávy. Putoval mu od krku, až k jeho podbřišku.

 „Hraješ si s ohněm, chlapče." Zašeptal, aniž by otevřel oči. 

„Nejsem chlapec. Však jsem jen o pět let mladší, nežli ty."

 „Nezáleží na věku, Silvane. Ovšem na tom, jestli ve své hlavě, jsi dost stár na to, aby sis dokázal srovnat vše, co cítíš. Jestli jsi dost silný, ve své mysli. Však o mnoho starší člověk, může být mysl malého dítěte." 

Chvíli bylo ticho. Pak ucítil Lionel na svém těle, jeho prsty.

 „Myslím, že má mysl je dost stará na to, abych poznal, co cítím, a co chci, Lioneli. Můj fyzický věk, je dítětem, proti mé mysli moudrého strarce. A tak vím, co chci. A já chci tebe, Lioneli." Zašeptal, a pak ucítil Lionel, jeho dotyk horkých rtů, na svých ústech.