„Můžeš se tedy spolehnout, na mé slovo, Camerone." Pronesl muž, stojící klidně u okna, aniž by se k němu otočil. 

Teodor Cameron, jen přikývl. V ruce žmoulal svůj klobouk, a instinktivně se krčil, již jen z toho důvodu, že věděl, kdo před ním stojí. 

Nikdy by ho nenapadlo, že mu zrovna tento muž, zachrání život. 

Nikdy nebyl zrovna dobrý obchodník, a jeho pletky s mafií, ho zavedli, až na samé dno, které mělo skončit, jeho smrtí. Před kterou, ho zachránil on, sám boss mafie Cosa Onore. Matyas Garret- Williams. 

Vykoupil jeho dluhy, a tím mu zachránil život. A nechtěl za to nic. Jen jeho dceru. Zaplatil mu za ní tolik peněz, že mohl do smrti klidně žít, ale nyní, dostal strach. Strach z toho, aby ho jeho dcera, nepřivedla do ještě většího neštěstí, než byl. 

Však ji znal. Ona nebyla, jak jiné dívky. Byla nespoutaná. Drzá a prostořeká. Odmítala všechna pravidla, a konvence. Byla jako přírodní živel, a již několik let, od smrti její matky, si s ní vůbec nevěděl rady. 

Přerušila školu. Utekla z domova, a živila se pochybnými způsoby. Její poslední zaměstnání bylo v jednom s nejžádanějších podniků ve městě. Monte Black, podnik pochybné pověsti, a raději nechtěl ani vědět, čím se tam Vivien živí.

 „Mám jen strach, že Vivien nebude srozuměna s naší dohodou, pane," zašeptal Teodor, „neviděl jsem ji již několik měsíců, jen vím, že se nachází v jistém podniku..." odmlčel se a odkašlal si.

 Muž u okna, se na něj konečně otočil. Jeho modré, pronikavé oči, si ho změřily pohledem.

 Byl si evidentně jistý, sám sebou. Jeho sebedůvěra, a sebevědomí, a přirozená autorita, byla znát na první pohled.

 Musel uznat, že byl i dosti hezký. Mužný, s ostře řezanými rysy a jiskrným pohledem. 

„Vím, kde se Vivien nachází, Teodore. Patří mi celé město. Tudíž i podnik, ve kterém pracuje." Pronesl klidně.

 Teodor rozpačitě přikývl, a nervózně popošlápl. „Mohu se ještě zeptat..., co zamýšlíte s mojí dcerou? Proč zrovna Vivien? Však..., ona se nedá zkrotit, pane. Vůbec si s ní nevím rady. Neposlechne vás. Neposlechne nikoho." Sklopil zrak. 

Jeho sebejistota, ho nutila, k přirozené podřízenosti. 

„Co s ní zamýšlím? Stane se mojí ženou, Camerone." 

Teodor Cameron, jen vytřeštil oči, a zalapal po dechu. „Jste si jistý?" vykoktal, „nebude vás chtít. Nedokážete ji přinutit." 

Místností se rozezněl hluboký, Matyasův smích. „Vždycky, dostanu, co chci, Teodore. Dokážu ji zkrotit, tomu věř."

 Teodor polkl, a rozpačitě pokrčil rameny. On si tím tak jistý nebyl. Přeci to byla jeho dcera. A znal ji lépe, nežli tento muž.

 Nepřistoupí na jeho podmínky. Nedovolí mu, aby si ji podřídil. Nenechá se zlomit, to věděl určitě. 

Měla v sobě krev, její matky. Divokou a nespoutanou. Horkou a vášnivou. Byla tvrdohlavá a nespoutaná po ní. Raději by klesla, až na samé dno, než ukázala svou slabost. Než by se podřídila.

 „Jsi její otec, Teodore. Tudíž ti říkám, že nemusíš mít strach. Ano, jsem Matyas Garret –Williams, boss mafie Cosa Onore, ale věř, že k ženám, se chovám jenom slušně. Neublížím jí. A jestli se mnou bude bojovat, tudíž ji budu muset ukázat, kdo je tady silnější. Vítěz bude ale jen jeden, Teodore, a tím budu já. Bude-li si hrát s ohněm, a hrát se mnou hru, budu ji hrát též. Uvidíme, kdo se nakonec popálí."