Fenrir se zastavil před dívkou a divokým pohledem si ji změřil od hlavy až k patě. Pak nasál zhluboka vzduch a zavětřil. Její pach mu snad zalezl až do morku kostí. Směsice jejího potu, kůže, strachu a ještě čehosi, co nedokázal definovat, ale nesmírně ho to přitahovalo. Vztekle zavrčel, jako vlk, jehož instinkty byly rozjitřeny. Byl těmi pocity zmaten a nechtěl je. Jeho temné oči se znovu vrátily k dívce.

Oděv měla potrhaný a špinavý, zbytky jejího původního oblečení visely na jejím těle jako hadry. Na nohou měla staré kožené boty, které byly obnošené a prošlé dlouhým časem. Její dlouhé vlasy byly rozcuchané a plné prachu, ale i přesto z nich vyzařovala jistá divoká krása. V očích měla vzdor a odvahu, které Fenrira fascinovaly a zároveň dráždily.

Jeho pohled se zabořil do jejích očí a na okamžik se mezi nimi rozhostilo napětí. Fenrir cítil, jak jeho vnitřní bouře sílí. Nebyl připraven na tuto směsici emocí, která ho znepokojovala i přitahovala. Jeho vlčí instinkty se probouzely a mísily se s lidskými pocity, což ho vedlo k vnitřnímu rozpolcení.

Pak zvrátil hlavu a zavyl jako vlk. Jeho hlas plný vzteku a zmatených emocí se nesl prostorem a odrážel se od kamenných zdí. Fenrir to dělal vždy, když se rozhodl pro něco zásadního. Právě se rozhodl, že si Astrid podmaní, a byl naštvaný i na sebe, že vůbec přemýšlel o své touze ji ovládnout. Nikdy dříve necítil tak intenzivní žárlivost a majetnickou touhu, která ho zneklidňovala a rozčilovala zároveň.

Válečníci, zvyklí na Fenrirovo vytí, se okamžitě ztišili a napjatě sledovali svého krále. Věděli, že když Fenrir vyje, je to znamení jeho rozhodnosti a hněvu. Pocítili respekt i strach, protože věděli, že Fenrir je schopen všeho, aby dosáhl svého cíle.

Jeho oči zapláli rudou barvou, když na ni pak pohlédl a dívka automaticky o krok ustoupila vzad. Narazila však zády do zdi a chytla se rukama kamenné zdi za sebou, aby se nesesunula k zemi.

„Jsi moje. Od této chvíle patříš jen mně." Zazněl jeho hlas jako divoké vrčení, když se nad ní sklonil. Jeho oči se zaleskly temnou touhou a majetnickou žárlivostí, která v něm vřela jako bouře.

Král Vikingů se znovu zhluboka nadechl a vtáhl pižmo její kůže do svých nozder. Několik centimetrů od jejího těla pohyboval svou hlavou a větřil. Jeho nos se chvěl, jak zachytával každý odstín jejího pachu. V jeho očích byla vidět zvířecí zvědavost a hlad, jako by zkoumal svou kořist před rozhodujícím útokem. Vydal hluboké zavrčení, které znělo temně a varovně.

Pak svýma velkýma rukama, z ní bez varování, v jednom okamžiku strhl zbytky oděvu, které ji ještě halily. Jeho dech se zrychlil, když spatřil její nahé tělo. Vztekle zavrčel, jeho vlčí instinkty se probudily naplno.

Naštvaně ji chytil pod krkem, a ještě více ji přitlačil ke zdi. Vycenil na ni zuby, jako by se ji snad snažil ještě více zastrašit, ale opět ho zcela ohromila její statečnost. Stála klidně, jen se trochu v jeho rukách chvěla, a to ho snad rozzuřilo ještě více.

Veden ovšem svými vlčími pudy, se už nadobro přestal ovládat. Stále ji pevně držíc u zdi, očichával její kůži jako vlk a teprve když se jeho nos zastavil u jejího rozkroku, na moment ztuhl a napjal se jako luk.