V hlubinách temných severských lesů, daleko od civilizace, byl zrozen Fenrir, syn boha Lokiho a obryně Angrbody. Po staletí byl držen v zajetí bohem Odinem, který se ho bál kvůli jeho nezkrotné síle a divokosti. Fenrir, napůl člověk a napůl vlk, byl spoután magickými řetězy, které ho držely v těsné kobce hluboko pod zemí. Čas ztrácel význam a bolest se stala jeho jedinou společnicí.
Fenrir strávil věky jako ohromný vlk, jeho tělo uvězněno v temnotě a jeho duše naplněna nesmírným utrpením. Každý den, každou noc přemýšlel o své pomstě a plánoval svůj únik. Po sto letech věznění se mu podařilo využít svou lstivost a nezlomnou sílu, aby se osvobodil z magických pout. S krutým zábleskem v očích a srdcem plným nenávisti unikl ze svého podzemního vězení a uprchl do temných norských lesů. Proměnil se v ohromného vlka, jeho srst byla černá jako noc a jeho oči zářily jako žhavé uhlíky. V této podobě se pohyboval rychle a nepozorovaně, jako stín mezi stromy.
Ve stínech a mlze se Fenrir pohyboval jako duch, pronikající skrz houštiny a neprostupné porosty. S každým krokem plánoval svou pomstu a hledal způsob, jak využít svou sílu k ovládnutí světa. Jeho cesta ho zavedla k roztroušeným klanům Vikingů, kteří bojovali o přežití v drsných podmínkách severu. Vikingové byli divocí válečníci, známí svou krutostí a odvahou. Nebáli se smrti a jejich žízeň po krvi a slávě neznala hranic.
Fenrir využil svou sílu a charizma, aby je sjednotil pod svou železnou rukou. Jako král Vikingů vedl své válečníky do neúprosných bitev a získal jejich loajalitu skrz svou krutost a neústupnost. Jeho vlčí instinkty a temná magie ho činily téměř nezranitelným. Vikingové jej uctívali jako boha a báli se ho jako démona.
V lidské podobě byl Fenrir pohledný a silný muž s ostrými rysy, temnými vlasy a pronikavými očima, které zrcadlily jeho vnitřní divokost. Jeho tělo bylo vypracované a plné síly, což vzbuzovalo respekt a strach mezi jeho poddanými. Jeho přítomnost byla impozantní a nezapomenutelná, stejně jako jeho krutost.
Jako král Vikingů vládl Fenrir s neúprosnou krutostí a zvrhlostí. Jeho touha po moci a krvi neznala mezí. Každý, kdo se mu postavil, byl nemilosrdně zničen. Pro své potěšení si bral ženy i muže, kdykoli se mu zachce, a jeho kruté činy vzbuzovaly hrůzu mezi jeho poddanými. Ve vztazích Vikingové rozlišovali mezi dominantní a submisivní rolí, bez ohledu na pohlaví. Důležité bylo "chovat se jako muž". Submisivita byla považována za ponižující a znásilnění muže bylo způsobem, jak ho ponížit a potrestat.
Jeho hrad se stal místem děsu a temnoty, kde vládla strach a hrůza. Každý večer, když měsíc stál vysoko na nebi, Fenrir vyl jako ohromný vlk, jehož hlas se nesl temnými lesy jako děsivá předzvěst hrůzy. Jeho proměny ve vlka byly klíčovým prvkem jeho síly, který ukazoval jeho divokou a nezkrotnou povahu. Tělem i duší byl napůl člověkem a napůl vlkem, což ho činilo jedinečným a nesmírně nebezpečným.
S každým dalším nájezdem se Fenrir stával mocnějším a krutějším. Vikingové pod jeho vedením plenili vesnice, brali zajatce a ničili vše, co jim stálo v cestě. Každý, kdo se odvážil postavit jeho autoritě, byl nemilosrdně potrestán. Jeho jméno se stalo synonymem strachu a hrůzy po celém severu.
Pod jeho vládu se sklánělo celé království Vikingů, které se stalo místem hrůzy a temnoty. Fenrirův hrad, postavený na vrcholu strmého kopce, byl obklopen temnými mračny a zářícím měsícem. Jeho oči plné nenávisti hleděly do dálky, kde plánoval své další kruté činy. V jeho srdci planula touha po pomstě a jeho vlčí výkřik se rozléhal nocí jako děsivá předzvěst hrůzy, která teprve přijde.
I přesto, že Fenrir vládl s krutostí a zvrhlostí, hluboko v jeho srdci zůstávala nesmírná touha po lásce. Touha po něčem, co mu nikdy nebylo dáno. Ani jeho otec Loki, ani jeho matka Angrboda ho nikdy nemilovali, a tak nevěděl, jak by on sám mohl milovat. Jeho temné vytí bylo plné bolesti a touhy po lásce, kterou nikdy nepoznal. V hloubi jeho duše bylo neuhasitelné volání po někom, kdo by ho dokázal milovat a přijmout takového, jaký je.