Oslava pokračovala ve stále divočejším tempu. Vikingové se bavili, pili a tančili, jejich hlasy se mísily s těžkými tóny hudby. Sál zaplněný jásotem a smíchem vytvářel kulisu pro jejich nezkrotné řádění. Plameny pochodní na stěnách tančily v rytmu divoké hostiny, vrhajíc zlověstné stíny.

Fenrir seděl na svém trůnu, jeho postava byla oslněna světlem ohně, které zvýrazňovalo jeho vlčí rysy.

Jeho pohled byl neproniknutelný a temný, protkán skrytými bouřemi emocí. Příběhy o jeho krutosti se šířily mezi válečníky jako děsivé legendy, a právě nyní se tyto příběhy odrážely v jeho očích.

Jak jeho pohled bloudil po místnosti, neustále se vracel k postavě mladé dívky mezi zajatci. Její jiskřící oči, plné vzdoru a odvahy, ho neustále přitahovaly. Byla jako plamen, který ho dráždil a provokoval. Její odvážná přítomnost mezi ostatními zajatci byla jako ostrá jehla, která pronikala do jeho srdce.

Seděl tam, s hlavou opřenou o trůn, a jeho mysl byla jako rozbouřený oceán. Od chvíle, kdy se vrátil z podzemního vězení, kde byl svázán po staletí, nikdy nepoznal takové emoce. Ani jako král, ani jako vlk, nebyl připraven na pocity, které se v něm teď probouzely.

Najednou si všiml, že jeden z jeho válečníků, opilý mocí a alkoholem, se přibližuje k dívce s úmyslem si ji podmanit. Fenrir pocítil, jak se v něm vzedmula vlna vzteku a majetnického instinktu. Bez rozmýšlení zvedl ruku a hlasem plným hněvu přikázal: „Nech ji být!"

Válečník se okamžitě zastavil, jeho pohled se setkal s Fenrirovým a okamžitě pochopil, že překročil hranici. Sklonil hlavu a ustoupil, vědom si toho, že jeho král si nárokuje dívku jen pro sebe.

Fenrirův hněv ještě stále vřel, jeho srdce bilo jako zvon. V očích měl oheň, který se odrážel od plamenů pochodní. Pocity majetnictví a zuřivosti, které v něm náhle vybuchly, byly pro něj nové a neznámé.

Po celý svůj dlouhý a marný život, od chvíle, kdy byl uvězněn v podzemních kobkách, až po své dnešní vítězství jako král, nikdy nepoznal takové emoce.

Jeho mysl se vrátila k okamžikům, kdy byl svázán a zrazen těmi, kteří mu měli být nejbližší. Loki, jeho vlastní otec, ho zradil stejně jako všichni ostatní. Jak by nyní mohl někomu věřit, nebo dokonce milovat?

A přesto, když se podíval na tu dívku, cítil něco nového, něco, co ho znepokojovalo i fascinovalo zároveň.

Jeho oči se setkaly s jejími a oba věděli, co bude následovat. Dívka cítila, jak jí srdce buší v hrudi. V jejích očích se odrážel strach, ale také vzdor a odhodlání. Přestože byla vyděšená, odmítala se podvolit. Věděla, že se musí postavit tomuto monstróznímu králi, a i když její tělo křičelo strachy, její duše bojovala dál.

Fenrir vnímal její odvahu a sílu, a to ho ještě více přitahovalo. Jeho temná duše byla plná zmatku. Cítil neodolatelnou touhu ji vlastnit, ovládnout a podřídit si ji, ale zároveň v něm bylo cosi, co ho nutilo ji chránit. Vřely v něm pocity, které nikdy dříve nezažil, a jeho mysl byla jako bouřlivý oceán.

Fenrirův pohled potemněl a jeho rysy ztvrdly, když se pevně rozhodl. Nechá svou mysl plavat ve stínech zlověstných myšlenek, dokud jeho duši neovládne ledový chlad. Vlčí král v něm zvedl hlavu, plný zvířecí krutosti a nelítostné dominance.

Bez jediného slova se zvedl z trůnu, jeho postava byla temným přízrakem ve světle pochodní. Každý jeho krok zněl jako hrom, jak se přibližoval k dívce. Vzduch v sále zhoustl napětím, každý pohled byl upřen na něj a dívku, která stále stála vzdorně, i když v jejích očích byl znát náznak strachu.

Fenrir se před ní postavil a jeho temné oči se zabořily do jejích. Na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho, jako by se celý svět zastavil, a jen plameny pochodní tiše praskaly. Jeho přítomnost byla děsivá a neúprosná, jakýsi stín osudu, který na ni doléhal.

Pak zvedl ruku a jediným gestem přikázal: „Přistup blíž." Jeho hlas zněl hluboko a chladně, jako vzdálený hrom, který oznamuje příchod bouře.

Ona věděla, co bude následovat, ale přesto se v jejích očích zračila odhodlanost. Pomalu vykročila vpřed, její kroky byly tiché, ale pevné.

Když se jejich pohledy opět setkaly, cítil Fenrir, jak v něm zuří vlny emocí. Pocity, které nikdy dříve nezažil, se prolínaly s jeho zvrhlými instinkty a majetnickou touhou.

Byla výzvou, kterou musel přijmout, a on věděl, že od tohoto okamžiku nebude nic jako dřív. 

***

Ve vikingské kultuře bylo běžné, že po boji si Vikingové brali zajatce.  Vikingové nerozlišovali mezi muži a ženami v kontextu své dominance a síly. 

Bylo důležité prokázat svou nadvládu a ukázat, kdo má skutečnou moc. Submisivita byla považována za znak slabosti, a proto často docházelo k ponižování zajatců znásilněním, bez ohledu na pohlaví, aby se posílila jejich vlastní autorita a síla.