Temná noc padla na severské lesy a Fenrirův hrad, Grimskull, vystoupil ze stínů jako děsivé monstrum. Jeho věže se tyčily k obloze a černé zdi byly obklopeny mlhou, která se plazila po zemi jako duchové dávno zemřelých bojovníků. V srdci tohoto hradu vládl Fenrir, napůl člověk, napůl vlk, a jeho přítomnost naplňovala vzduch hrůzou.

Fenrir se právě vrátil z dalšího úspěšného nájezdu. Spolu se svými válečníky plenil vesnice, bral zajatce a šířil strach po celém severu. Nyní se nacházel v hlavním sále svého hradu, obklopený svou družinou. Vikingové slavili své vítězství, jejich smích a křik se mísily s temnými tóny hudby a ohně, který tančil na stěnách.

Slavnost byla divoká a zvrhlá. Stoly byly plné jídla a pití a Vikingové se oddávali svým choutkám bez zábran.

Fenrir seděl na svém trůnu, jeho oči jako dva žhavé uhlíky sledovaly dění v sále. Jeho pohled byl pronikavý a plný temnoty, která se zračila v každém jeho gestu. Jeho přítomnost byla impozantní a nezapomenutelná, stejně jako jeho krutost.

„Můj pane, vítězství je naše. Vesnice byly zničeny a zajatci přivedeni," řekl s úctou Bjorn, jeden z jeho válečníků a vyzdvihl pohár do výše.

Fenrir se usmál, jeho úsměv byl chladný a bezcitný. „Dobrá práce, Bjorne. Nechť slavnost pokračuje," pronesl a jeho hlas zněl jako vzdálený hrom.

Navzdory své povýšenosti a krutosti měl Fenrir jednoho přítele, kterému alespoň trochu věřil. Byl to Bjorn, statný válečník s rudými vlasy a vousy, který byl vždy po jeho boku. Bjorn nebyl jen obyčejným válečníkem; jeho odvaha a loajalita byly neochvějné a zasloužily si Fenrirovu úctu.

Přátelství mezi nimi vzniklo ne z potřeby, ale z hlubokého respektu k síle a odhodlání toho druhého. Fenrir obdivoval Bjornovu nelítostnost na bojišti a jeho schopnost vést muže do bitev, kde jiní selhávali. Bjorn naopak viděl ve Fenrirovi nejen poloboha, ale také bytost, která rozuměla temnotě, jež v něm samém dřímala.

Jejich spojenectví nebylo založeno na slabosti či potřebě záchrany, ale na vzájemném uznání a respektu ke krutosti a síle, kterou oba sdíleli. Byl to vztah, který se zrodil z bojišť a krutých činech, které společně vykonávali, a v nichž oba nacházeli své vlastní zrcadlo.

Fenrirův trůn, se vypínal nad sálem jako symbol jeho nezpochybnitelné moci. Byl vytesán z černého kamene a zdobený složitými runami a vyobrazeními vlků, které se zdály, jako by se hýbaly ve světle ohně. Sedák a opěradlo trůnu byly potaženy tmavou kůží, která praskala pod tíhou let a jeho majestátu.

S hlavou opřenou do opěradla trůnu, seděl král Vikingů a s temným pohledem ve tváři sledoval, jak se jeho válečníci baví.

Hodovní síň, ve které se právě nacházeli, byla rozsáhlá a temná, s mohutnými dřevěnými stoly rozprostřenými po celé místnosti. Kolem stolů seděli Vikingové, kteří slavili své vítězství hlučně a divoce. Stěny síně byly pokryty trofejemi z jejich nájezdů – zbraně, štíty a lebky poražených nepřátel. Po stěnách se táhly plameny pochodní, které vytvářely tajuplné stíny tančící po zdech a zvýrazňující temnou atmosféru místnosti.

Podél zdí se krčilo několik zajatců, kteří byli přivedeni jako kořist z posledního nájezdu. Muži i ženy se třásli strachem, jejich pohledy upřenými k zemi, zatímco Vikingové si je vybírali pro své pobavení. Každý zajatec věděl, že jakýkoli odpor bude nemilosrdně potrestán.

Zatímco někteří zajatci byli ponecháni v hodovní síni, aby sloužili jako zábava pro Vikingy, ostatní byli odvedeni do temných kobek v podzemí hradu. Kobky byly vytesány hluboko do skály a byly zrádné a vlhké. Mříže a okovy byly pokryté rzí a ve vzduchu byl cítit zápach hniloby a beznaděje. Každý krok se zde ozýval ozvěnou a zajatci věděli, že z těchto temných míst už není návratu. Tedy žádná z možností, která se jim naskýtala, nebyla nijak příznivá.

Fenrir sledoval jejich divoké řádění a jeho srdce naplnila temná pýcha. Vikingové se oddávali svým choutkám bez zábran. Brali si zajatce a ponižovali je pro své pobavení. Znásilňovali zajaté muže i ženy bez ohledu na pohlaví, protože u Vikingů bylo důležité prokázat svou dominanci a sílu. Submisivita byla považována za znak slabosti a ponižování mělo ukázat, kdo má skutečnou moc a nezáleželo na tom, koho jejich kopí pokoří. Jejich smích a řev naplňovaly hodovní síň, zatímco muži a ženy křičeli v bezmoci a strachu.

Jak jeho pohled bloudil po místnosti, Fenrir si všiml krčící se dívky mezi zajatci. Byla mladá a její oči jiskřily vzdorem a odvahou. Navzdory hrůze, která ji obklopovala, stála vzpřímeně a snažila se nepodlehnout strachu. Její odvážná přítomnost mezi zlomenými zajatci upoutala Fenrirovu pozornost.

Ve světle plamenů její tvář nabývala strašidelného výrazů, její oči se leskly s děsivou intenzitou.

Fenrirův pohled ztvrdl, když ji pozoroval. Jeho temná mysl se pohroužila do myšlenek na její ponížení, zatímco jeho srdce bilo prudce s touhou a krutostí. Tělo dívky se třáslo pod jeho pohledem, ale v jejích očích se zračila nezlomná odvaha, která ho fascinovala a znepokojovala zároveň.

Fenrirova temná duše byla naplněna touhou vlastnit a ovládnout ji. Cítil, jak v něm vřou jeho zvrhlé instinkty. Byla pro něj něčím víc než jen další kořistí – její vzdor a síla ho přitahovaly jako magnet, vyvolávajíc v něm pocity, které nikdy dříve nezažil.

Viděl ji jako bytost, kterou mohl zkrotit a podřídit si, ale zároveň jako výzvu, která ho dráždila a provokovala. Jeho temné myšlenky se proplétaly s touhou po krvi a moci.

Byl stále Fenrir, temný a nezkrotný vládce, jehož srdce bylo naplněno nenávistí, přesto se ale nemohl ubránit pocitu, že tato dívka, by mohla být klíčem k jeho osudu.

Její odvážné oči se na něj upřely a v tom okamžiku jako by do místnosti vtrhl mrazivý vítr. Bylo jasné, že před ním nestojí jen další oběť, ale něco mnohem většího, co mohlo zpochybnit samotné základy jeho krutého světa.