Fenrir zhluboka nasával pach své samice. Její feromony ho zcela omámily. Pach její kůže, jejího potu a jejího strachu. Jeho nos se jemně dotýkal její kůže, když začal očichávat každé zákoutí jejího těla.

Jemně ji kousl do ramene, aniž by způsobil bolest, jen aby jí dal najevo svou přítomnost a dominanci. Poté ji začal olizovat, jeho jazyk se klouzal po její kůži a vnímal každý detail její vůně.

Tělo měl napjaté, svaly pevné a připravené k akci. Vydával tiché, hrdelní zvuky vrčení, které rezonovaly prostorem a dávaly najevo jeho rostoucí touhu a neklid. Dech se mu zrychlil a jeho pohyby byly plné nezadržitelné energie. Jeho vlčí instinkty ho zcela ovládly, a jeho mysl byla plná jediného cíle – podmanit si ji a mít ji jen pro sebe.

Za celý svůj nesmrtelný a dlouhý život ještě něco takového necítil. Bylo pravdou, že svůj pud a sexuální potřebu svého těla ukájel, jak jen to bylo možné. A že jako král Vikingů, k tomu měl mnoho příležitostí, ale tohle bylo jiné.

Ano, užíval si toho privilegia mít kohokoliv na koho si ukázal a někdy měl pocit, že jeho tělo stále nemá dost. Jako by se nedokázal uspokojit. Zprvu to přičítal tomu, že byl tak dlouho vězněn, a tedy jeho vlk se potřebuje ukojit.

Však ho Odin spoutal magickými řetězy už tehdy, když byl ještě skoro dítě. Dlouhá staletí trpěl tak v okovech, která se mu, jak sílil a rostl stále více zařezávala do těla. Trpěl samotou, bolestí a zradou a vlastně ani nevěděl proč. A ten, který ho měl chránit a milovat, ho zradil nejvíce, jeho otec Loki.

Jeho mysl byla plná vzpomínek na bolest a utrpení, které zažil během svého věznění. Každý den v okovech ho však posiloval a zároveň naplňoval nenávistí a touhou po pomstě.

Teď, když byl konečně volný, jeho vlčí instinkty byly silnější než kdy jindy. Cítil potřebu ovládnout a podmanit si vše, co mu stálo v cestě. A dařilo se mu to. Jako král Vikingů si podmanil celou Vikingskou říši a neměl nepřítele, který by se mu dokázal postavit.

A vlastně si i teprve tehdy, začal naplňovat své potřeby těla. Od prvního okamžiku, kdy jeho kopí zplenilo ženin klín, nebo jím pokořil svého nepřítele, neměl dost. Stal se jak posedlý onou potřebou, a stále měl pocit, že to nestačí. Jako by mu něco chybělo. Ona. Jeho samice.

Vztekle zavrčel a znovu ji jemně kousl do lýtka, které právě zkoumal svým čichem. Pak zabořil svůj nos mezi její nohy a zhluboka se nadechl. Jistě to byla ona, tím si byl jist, i když právě nyní, na ni dostal vztek.

Snažila se mu totiž zabránit v jeho počínání tím, že semkla nohy k sobě. To ho téměř rozzuřilo, vzhlédl k ní a zabořil svůj planoucí pohled do jejího vyděšeného obličeje.

„Jsi moje!" Zavrčel a postavil se proti ní, „A já nyní ztvrdím tu skutečnost tím, že si tě vezmu!"