Nad obzorem začalo pomalu vycházet slunce, když se z nádvoří ozval štěkot psů. Nikdy jsem neviděla tajemnějšího muže, pomyslela si Bianka, když vykoukla z okna. Její zachránce zastavil na nádvoří, shodil na zem mrtvého kance a seskočil z koně. 

Byl tak zvláštní, tak tajemný a krásný. Už jen při pouhém pohledu na něj a na jeho mužné tělo, se ji rozbušilo srdce. Co  to se mnou je, kruci, prolétlo ji hlavou. Však se mi ještě nikdy nestalo, aby se mi z nějakého muže rozklepaly kolena. 

Dívala se, jak předal nějakému muži otěže svého koně a pak s láskou, pohladil své psy. Na sucho polkla, ale neuhnula pohledem, když najednou zvedl hlavu vzhůru a jeho pohled, se střetl s jejím. I na tu dálku, cítila jeho sílu a moc. Nahrnula se jí krev do tváří a její srdce se rozbušilo takovým tempem, že měla pocit, že jí musí co chvíli, vyskočit z hrudi.

 „Nakrm psy, Fabiáne." Řekl najednou, aniž by se jeho zrak odpoutal od jejího. Pak si přehodil mrtvého kance přes záda a zmizel jí z dohledu. 

Bianka zůstala stát bez hnutí a čekala, až se její srdce uklidní. Vůbec nechápala, co se to sní děje. Zavřela oči a vzpomněla si na jeho teplé dlaně, když ošetřoval její kotník. Na jeho mužnou vůni. Na jeho sílu, když ji vzal do náručí. Cítila se tak v bezpečí, jako už dlouho ne. 

„Měla bys ležet." Ozvalo se ode dveří. Trhla sebou a vykřikla. Ani si neuvědomila, jak dlouho jen tak stála a přemýšlela. Cítila se najednou tak trapně a bezmocně. Rozpačitě se mu podívala do tváře, a v ten moment, se jí podlomily kolena. 

„Proč jsi se tak dívala." Řekl zamyšleně, skoro šeptem a chytil ji do náručí. Opatrně jí posadil na postel a zadíval se na ní. Byla tak krásná. Její nahé tělo, bylo zahaleno do slabého plátna a její křivky mu nebezpečně rozproudily krev.

 „Já..." vykoktala a sklonila zrak. Najednou, ji došly slova. Jí, která měla vždy, a na vše odpověď. Nikdy ji žádný muž nezkrotil. Nikdy si ji nezískal, a teď? Pouhá jeho přítomnost, ji podlamuje nohy. 

„Měl bych jít." Zašeptal a otočil se k odchodu. Úplně zpanikařila, když vykročil ke dveřím a vykřikla.

 „Ne..., neodcházej." Proč, chce zase zmizet. Proč chce odejít? „Nenechávej mne tu samotnou, prosím." Řekla šeptem, ale jistě to uslyšel. 

„Ty nevíš..." vydechl a pomalu se otočil, „ty nevíš, co se mnou děláš. Když tu zůstanu, vezmu si tě." Očima zakroužil v její tváři.

 Zčervenala a její dech mu napověděl, že je na tom stejně, jako on. Pomalinku se k ní přiblížil, a aniž by na jediný moment, z ní spustil svůj zrak, k ní vztáhl ruku. Neucukla, ani neuhnula pohledem. Přiklekl a jemně stáhl kus látky, halící její tělo. 

„Nemůžu..., já, nemůžu," zasténal a zavřel oči. Tolik po ní toužil, až se toho sám děsil. Třesoucími prsty ji pohladil po tváři a několikrát se zhluboka nedechl. 

„Vezmu si tě, když tu zůstanu, víš to?"