Sídlo Divokého Jezdce, se nacházelo vysoko v horách. Byla to kamenná tvrz, obehnaná vysokým plotem z dřevěných kůlů. V přízemí budovy se nacházeli stáje, černá kuchyně, několik pokojů pro sloužící a patro budovy sestávající z jednoho obrovského pokoje s otevřeným krbem v rohu pokoje, obýval pán domu. 

„Nikdy toho nebudeš litovat, můj pane." uklonil se stařec, když mu Jezdec ukázal na jeden z pokojů. „mimochodem, jsem Fabián Borek z Borku a to je moje dcera Bianka."

 Jezdec jen pokýval hlavou a s dívkou v náručí, vykročil po dřevěných schodech, do svého pokoje. To doufám, prolétlo mu hlavou. Vůbec nechápal, proč to dělá. Měl pocit, že se sám nepoznává. Proč je nenechal svému osudu a místo toho, je hodlá hostit ve svém domě? Ještě nikdy to neudělal. Ještě nikdy se nad nikým nesmiloval. Ještě nikdy nikoho nevzal do svého domu, až teď. 

Položil dívku na lůžko vedle krbu a zadíval se na ní. Byla krásná. Bezbranná a žádoucí. Nikdy neviděl nic krásnějšího. Její modré oči, se na něj dívaly tak zvláštním výrazem, že měl sto chutí napřáhnout ruku a dotknout se jí. Pohladit její krásnou tvář, sevřít její horké tělo v náručí a líbat její horké rty.

Zatřásl hlavou, aby zahnal hříšné myšlenky honící se mu hlavou, ale moc se mu to nedařilo. Jeho tělo, jakoby se bouřilo proti němu a v jeho mysli, jakoby se usídlila jenom jediná myšlenka. Myšlenka na ní. Tohle si nemůže dovolit. Nemůže se zamilovat. Nesmí se zamilovat. Zamilovat? On? Nemožné. 

Rozmrzele se podíval ke dveřím a pokynul stařeně, nesoucí džbán vody. 

„Postarej se o ní, Edeltraudo." Zasyčel a vyrazil ze dveří. Potřeboval být sám. Naskočil na koně, zapískal na své psy a vyrazil do tmy.

Tryskem křižoval krajinu sem a tam, ve snaze alespoň trochu ulevit své znavené a zjitřené mysli. Déšť ho bičoval do tváří a blesky nad jeho hlavou, co chvíli proříznuvší oblohu, mu svítily na cestu.

 Tady byl pán. Tady byl svrchovaným pánem a nikdo živý, se dlouhá léta, neodvážil vstoupit na jeho území. Zvykl si na samotu a odloučení. Zvykl si na to, o nikoho se nestarat a nikoho nemilovat. Naučil se neprojevovat emoce a své city uzamkl hluboko v sobě. 

Najednou jeho psy zavětřily a vyrazily v před. Napřáhl luk a vystřelil, když proti němu vyrazil divoký kanec. 

Z pod pasu vytasil dýku a seskočil z koně rovnou na rozzuřené zvíře. Čekal, že se mu uleví, když mrtvého kance přivazoval ke svému koni. Že zapomene, nebo že vyžene z hlavy ty nesmyslné myšlenky o lásce a milování, ale nestalo se tak.

 „Nechci to." zašeptal, aniž by se otočil. Věděl, že nedaleko, ve stínu stromů, stojí stará čarodějka a čeká na něj. 

„Ale jestli to dokáže, jestli obměkčí a rozehřeje tvé srdce, Dragane..." 

„Nechci to, Jadwigo!" nenechal ji domluvit, „nechci milovat. Nemůžu. Já..." zarazil se uprostřed věty a sklonil hlavu.