„Neměla bys tu být." Procedil Dragan mezi zuby a vzal dívku do náručí. Věděl, že by ji tu měl nechat. Neměl se jí vůbec ukázat, a už vůbec, ji neměl brát sebou. Ale byla noc a divoká zvěř, by ji roztrhala na kusy. A nemělo by mu to být jedno? Změřil si ji pohledem a povzdechl si. Mělo, ale sakra, nebylo. 

„Co tu vůbec děláš?!" řekl naštvaně, „nevíš, že tu žije Divoký lovec, démon?" Byl rozzlobený sám na sebe. Nechápal, proč to vůbec dělá, ale nedokázal ji tu prostě jen tak nechat. 

„Vím..., ale já a můj otec," špitla a přikrčila se v jeho náručí. Vypadal najednou tak rozzlobeně a nepřístupně, až dostala strach. 

„Větší nebezpečí na mne číhá tam, od kut jsme přišli, neslyšel jsi o tom?" zabodla do něj své modré oči, „náš král je krutý a nemilosrdný. Nechci skončit na šibenici, já..." do očí se jí vehnali slzy.

 To mu tak ještě scházelo, neuměl jednat se ženami a už vůbec nevěděl, co má dělat, když začnou plakat.

 „Neměl bych tě brát sebou. Nesmím..., ty nevíš, kdo jsem." Zavrčel nasupeně a posadil dívku do trávy. Ani trochu, se mu nelíbila tato situace. Ano líbila se mu. Dokonce tolik, že se na chvíli přestal ovládat, ale mohl si to dovolit? Mohl si dovolit, jakoukoli slabost? 

Nepřítomně pohladil svého koně a zadíval se mezi stromy. Najednou ho jeho jestřábí zrak a abnormální sluch varovaly. Nedaleko mezi stromy spatřil muže, krčícího se za stromem. A když zaslechl, jak jeho noha pomalu vstoupila na mýtinu, prudce se otočil. 

Vymrštil ruku směrem k němu a nějakou neznámou silou, mu vyrazil dýku z dlaně. V ten moment, se zvedl vítr, oblohu začaly křižovat hromy a blesky a spustil se prudký déšť. Ještě jednou prudce vymrštil rukou, muž se zvedl do vzduchu a dopadl k jeho nohám.

 „Jak se opovažuješ." Zahromoval Jezdec a ve chvíli, kdy se jeho ruka znovu vymrštila do vzduchu, aby dokonal, co začal, dívka vykřikla. 

„Ne..., prosím, je to můj otec." Muž na zemi se přikrčil, ale neopovážil se zvednout hlavu. Věděl samozřejmě, že ve zdejších lesích žije démon, kterému se přezdívá Divoký Jezdec, ale také věděl, že je to jediná možnost, jak zachránit svou dceru před jistou zhoubou. 

„Smilování. Nechtěl jsem tě zabít." 

„ Zabít, mě?" zasmál se jezdec zhluboka, „ty nevíš, kdo jsem?" jeho smích se rozléhal široko, daleko. 

Vypadal najednou tak zlověstně a nebezpečně. Dopadající déšť na jeho tělo a blesky co chvíli, proříznuvší oblohu, mu dodávali ještě hrozivější výraz. 

 „Chtěl jsem jen, ochránit svou dceru," pípl muž na zemi, „odpusť." Dlouhé ticho, prořízl až Jezdcův hlas. 

„Vstaň." Pokynul mu. A když se muž posbíral na nohy a postavil se, ohromeně vytřeštil zrak.

 „Můj králi." Vydechl a padl na kolena. Stál před ním jeho král. Právoplatný a jediný dědic, jejich zmírajícího království.