Bianka se s povzdechem, podívala z okna. Bylo to už skoro pět dní, co se u ní neukázal. Už celých pět dní, ho vídávala pouze z okna, na nádvoří. Jejich oči, se vždy na moment setkaly, ale pokaždé, se jeho odvrátily dříve. 

Vůbec tomu nerozuměla. Vůbec nechápala, jeho chování, ale ještě více, nerozuměla sobě. Nedokázala myslet na nic jiného, jak na něj. 

Celé hodiny, vysedávala u okna, aby ho alespoň na moment zahlédla. A pokaždé, se její srdce rozbušilo, jako o závod. Kdykoli zavřela oči, spatřila jeho tvář a stále cítila jeho horké dlaně, když se jí dotkl. Toužím po něm? Uvědomila si, tuto skutečnost s překvapením.

 Ještě nikdy, se jí nestalo, aby jí nějaký muž, takto okouzlil. Ještě nikdy, na žádného nemyslela tak, jako na něj. Ještě nikdy, žádnému muži nedovolila to, co by tak ráda, dovolila jemu.

 Naprosto se nepoznávala. Miluje ho? Opravdu? Je možné, aby ona, která se zapřísahala, že ji nikdy žádný muž nedostane, toužila o opaku? Jistě. 

Několik dní, se přesvědčovala, že to není možné, ale po několikáté probdělé noci, si to musela přiznat. Zamilovala se do muže, o kterém vůbec neví, co si má myslet. Touží po ní. To poznala i její nevinnost, tak proč ji tak odmítá? Proč se tak moc brání tomu, aby se k ní přiblížil. Aby se jí dotkl. Vždyť ona po tom, tolik touží. Tolik. 

Další den již nezvládnu, prolétlo ji hlavou. Již nevydržím to čekání, zda přijde, nebo zda ho alespoň letmo zahlédnu. Nestačí mi to. Nestačí. 

Podívala se na vanu, plnou horké vody. Nechal ji sem přinést on, když mu Edeltrauda, tlumočila její přání. Bylo o ní postaráno, přímo královsky. Věděla, že na jeho rozkaz. Vlastně ji ještě nic neodmítl. Jenom sebe.

 Rozkošnicky se ponořila no horké vody a v tom se otevřeli dveře. 

„Můj pán, se ptá, zda je o vás dobře postaráno, paní." Edeltrauda vstoupila dovnitř a položila na stolek čistou osušku.

 „Samozřejmě..." vyprskla Bianka. Tolik ji ta otázka, v tu chvíli rozzlobila. Zase nepřijde? Čeká jí další probdělá noc a prosezený den u okna, aby ho jen zahlédla? 

„Proč se nezeptá sám?" zakřičela naštvaně, „řekni mu, že není. Že to co bych chtěla, mi stále odmítá." 

„A to je co, Bianko." Ozvalo se rozhněvaně ode dveří. Ve dveřích stál on. Nástroj její touhy a jejího hněvu. 

Díval se na ní, přímo rozzuřeným výrazem ve tváři. Bianka zalapala po dechu a leknutím vykřikla. Podklouzla se na kluzké stěně vany a ve chvíli, kdy se ponořila pod vodu, jí jeho paže vytáhly ven. 

„Proč tě musím stále zachraňovat. Nejraději bych ti naplácal." Procedil mezi zuby a vytáhl ji z vany.

„Nemusíš..." rozkašlala se, sotva popadaje dech, „jsem ti ukradená, tak mě nech být."

 „Ukradená?" usmál se a postavil ji na zem. Bianka vytřeštila oči a nadechla se k další odpovědi, ale jeho úsměv, ji vzal slova. Bylo to poprvé, kdy u něj tuto emoci viděla.

 „Proč myslíš, že jsi mi ukradená?" pokračoval a se zájmem si ji prohlížel. Najednou si uvědomila, že je zcela nahá. Natáhla ruku ke stolku, ale jeho byla rychlejší a odhodil osušku stranou.

 „Chci se na tebe dívat." řekl svojí přirozenou upřímností a jeho zrak sklouzl, k jejím ňadrům. Bianka si automaticky zkřížila ruce na prsou a najednou ucítila, jak se jí nebezpečně rozbušilo srdce. Snažila se na sobě nedat znát své pocity, ale její dech, který mohla sotva popadnout, ji prozradil.

 „Ukaž se mi. Chci tě vidět." Zavelel najednou zastřeným hlasem a pohladil ji po tváři.