Když na druhý den v poledne, Ester Corttrightová vstoupila do bratrova pokoje, který sloužil pro jeho děvky, všude byl klid. Zamířila tedy rovnou ke stěně a stiskla tlačítko. Stěna se otevřela, a když zamžourala do tlumeného světla, spatřila na zemi ležící dívku. 

„Přinesla jsem ti oběd." Řekla, a ukázala na tác s jídlem ve své ruce. Dívka zvedla hlavu, ale nepřipadla jí nějak vystrašená. K jejímu údivu vypadala vcelku klidně.

Byla sice nahá, špinavá a rozcuchaná, ale byla překrásná. To musela uznat. Nikdy neviděla tak dokonalou krásu. Už ji bylo jasné, proč se její bratr uvolil za ni zaplatit tolik peněz. Nikdy za své děvky tolik nedal.

 Musela ho okouzlit. A nasvědčovalo tomu už to, že jí ráno když odjel, poslal za ní, aby jí odnesla jídlo. To nikdy nedělal. Nezajímal se o to, co jeho otrokyně jedí, to byla práce služebné. A dokonce nebyla ani přivázaná. 

„Jídlo? Děkuji." Zašeptala Violet a posadila se, „Kdo jsi?" Zeptala se zvědavě. 

„Ester. Nathanaelova sestra," ukázala do vedlejší místnosti, „Pojď, nebudeš jíst na zemi." Violet se váhavě zvedla, a když vstoupila do pokoje, ustrašeně se rozhlédla kolem. „Neboj. Nathanael zde není. Poslal mne sem, abych ti to přinesla. Každý den se vrací až na večer."

 Položila tác na stůl, a pak zvědavě dívku pozorovala. Jedla hladově, ale nijak se nežinýrovala. Líbila se jí. Musela si přiznat, že byla velmi zvláštní. Nikdy se moc o jeho děvky nezajímala, ale nyní cítila, že je zde patrný rozdíl. Její bratr poprvé, co ho znala, projevil jakýsi zájem. Projevil emoci, a to už bylo co říci. 

Usadila se naproti ní za stůl, založila si ruce pod bradou a pohroužila se do svých myšlenek. Ona bratra milovala, i když neznala nikoho, kdo by o něm řekl něco hezkého. Ona ho totiž na rozdíl od druhých lidí jako jediná znala. 

A znala i příčinu všeho, čím byl. Ano, říkali mu Despiadado Diablo, a opravdu takový byl, jenže ona věděla proč. Byla o tři roky mladší, než on, a tedy prožívala s ním všechno utrpení, kterým ho jejich otec provázel. 

Jejich otec byl krutý muž. Chtěl ze svého syna vychovat muže, který se nezastaví před ničím. Muže, který nebude cítit bolest, emoce a nebude mít svědomí. A tak ho od jeho útlého věku cvičil a týral tak, že ještě nyní když si na to vzpomněla, měla v očích slzy. Už jako dítě ho zavíral ve sklepě. Přivazoval ho za ruce ke stropu na hodiny i dny. Aby utužil jeho sebeovládání. 

Mrskal ho a bil. Pálil mu záda cigaretami a hruď řezal žiletkami, aby se naučil snášet bolest. Za každou projevenou emoci, pak dostal trest. Už od dětství ho učil zabíjet, a když jako dítě odmítl, téměř týden ho nechal zavřeného ve sklepení, jen o vodě a chlebu. A každý den mu uštědřil vydaný výprask. 

Ano, udělal z něj nejobávanějšího mafiána na světě. Každý se před ním třásl, protože neměl slitování, a naučil se potlačovat své emoce. Byl jako stroj. Jako bezduchá loutka bez citu, který v něm jeho otec zabil. 

Když zemřel, sice se jim ulevilo, ale Nathanael už byl ztracený. Vše co v něm bylo, bylo umrtveno. Jen ona stále doufala, že v něm stále někde v koutku duše dřímá jeho pravá přirozenost.

 „Jak se jmenuješ? Nepřipadáš mi jako děvka. Jako ty..., co zde byli před tebou."

 „Violet Marley. A nejsem děvka. I když moje sestra vlastní luxusní bordel, jsem panna. Potřebovali jsme ale peníze, tak jsem..." 

„Tak ses uvolila stát se otrokyní?" vykulila Ester oči, „Proč?!"

 „Proč ne? A pak..., doposud jsem asi neměla žádnou představu o tom, co to obnáší. Až zde..." pohodila hlavou k místnosti za zdí, „Ublíží mi?" Vydechla Violet, a zabodla své bledě modré oči do dívky před ní. 

„To nevím. Záleží na tobě, Violet," řekla Ester upřímně, „Každopádně..., žádná z dívek co tu byla před tebou, se už nikdy neobjevila. Když ho omrzeli..., zbavil se jich. Jako všeho..., co ho bolí." Dořekla už jen šeptem se sklopenou hlavou, a polkla slzu.

 Věděla o bratrových potřebách. Věděla o tom, že potřebuje ubližovat, ale byl to zase jen důsledek toho, co z něj udělal jeho otec. Pociťoval sadistické sklony, které v něm jeho otec vypěstoval. Ona však věřila, že kdyby se našla žena, která by s ním uměla mluvit a uměla s ním jednat, zvládl by to. 

Věřila, že by se jeho choutky mohli stát mírnější a třeba dokonce pro oba, zpestřením, jejich sexuálních hrátek. To ovšem byli jen její sny a touhy. Její bláhové iluze, protože nejdříve by se musel zamilovat. A nějaká žena do něj. Což chápala, se asi jen tak nestane. 

„Ty máš asi bratra hodně ráda." Pronesla Violet a Ester nad jejím poznatkem udiveně zamrkala. Samozřejmě že měla, ale udivil ji její postřeh a empatie. 

„Ano, to mám. Víš..., je pravda, všechno co se o něm říká..., ale jen já, znám toho příčinu."

 „Děkuji," přikývla Violet, a odstrčila prázdný talíř, „Už jsem umírala hlady." Ester si ji znovu udiveně prohlédla. Vůbec se nechovala, jako někdo, kdo je držen v zajetí, a neví, co ho čeká.

 „Mám ti vyřídit, že se máš vykoupat a čekat na bratrův příchod."

„Chce si vzít mé panenství? Myslíš, že mne znásilní?" Povytáhla obočí a přiložila si sklenici k ústům. 

„To že jsi panna, je pro něj jistě velké plus. A hlavně pro tebe, řekla bych. A ano..., myslím, že proto tady jsi. Ovšem také si myslím, že jak to proběhne, záleží na tobě."