Jen co se dotkl Nathanael Violiných rtů, zcela se ztratil. Přitiskl si ji ke svému tělu a hladově se vpil do jejích rtů. Sám to nedokázal pochopit, ale jisté bylo, že toto byla žena, po které toužil tak moc, že nedokázal racionálně uvažovat. 

Vlastně se mu zdálo, že nedokáže uvažovat vůbec. Probourala se jeho obranou a on zatoužil po tom, aby byla jeho. Navždy. Však právě proto, jí učinil svou ženou. 

Její touha a to, jak se mu oddala, ho zcela připravila o rozum. Když se s ní miloval, necítil odpor, ani ho nesoudila za to, co potřeboval. Naopak, přijmula to a ještě se jí to líbilo. 

Violet na tom byla ovšem podobně. Když ji políbil, projela jí vlna horka a srdce se jí rozbušilo jako na poplach. Vpletla mu prsty do vlasů, a zprvu to udělala proto, aby Linda měla ještě větší vztek. Jenže hned po několika vášnivých zakroužení jeho rtů na jejích, na Lindu zapomněla. Přitiskla se k němu a polibky mu vracela se stejnou náruživostí. 

Nedalo se vůbec pochybovat o tom, že oba po sobě touží. A nepochybovala ani Linda. Zprvu vykulila oči, pak si ale jen vztekle odfrkla a uraženě odkráčela. Nehodlala však Nathanaela nechat té děvce jen tak. I když poznala, že jí Nathanael opravdu chce. Nikdy jí nedělal problém zbavit se konkurence. A využije k tomu veškerých prostředků. 

Jako první se vzpamatoval Nathanael. Odtáhl se na délku paží a zadíval se do jejího rozpáleného obličeje. Po tváři mu přelétl úsměv. Tak moc se mu líbilo, jak se Lindě postavila. A hlavně jak jí řekla, že touží po tom, aby ji naplácal. A on věděl, že to v tu chvíli, opravdu tak cítila. 

Ač třeba to tak nemyslela, opravdu se jí jeho zvrhlost líbila. Vzrušovalo ji to, a jeho ostatně také. A líbilo se mu to mnohem více, než s kteroukoliv jinou, za celý jeho život. A snad právě proto, že to oba cítili a chtěli stejně.

 „Takže dnes povečeříš s námi v obývacím pokoji, krásko," vydechl Nathanael zadýchaně, „Budu rád, když si se mnou pak i zatančíš." Zapátral v její tváři a Violet se zmohla jen na přikývnutí hlavou. 

Po té, co se odtrhl od jejích rtů, připadala si totiž jako omámená. Ano, udělala to proto, aby Lindě ukázala, že nemá naději. Aby ji dala za vyučenou, ale musela si přiznat, že po té, už nezáleželo na ničem jiném, než na tom, že ji líbá. K jejímu vzteku, samozřejmě.

 I když z ní učinil svou ženu, stále to byl muž, kterého nenáviděla z celého srdce. A přišla sem jen proto, aby ho zabila. Aby dokonala pomstu. A pak..., stále si musela opakovat, že je jeho otrokyně. Jenže když k němu vzhlédla, slova se jí vzpříčily v hrdle, když její pohled zavadil o jeho mokré rty.

 „Dobře," dostala ze sebe, „ty necháš svou otrokyni večeřet s vámi?" neodpustila si, „Není to proti všem pravidlům?"

 „K čertu, s pravidly!" zatěkal v její tváři, a dotkl se jejích rtů prsty, „Ty pravidla jsem určil já. A já je také můžu změnit, krásko. A já chci..., chci je změnit." Zašeptal a Violet nahlas polkla.

 Jeho pohled říkal cosi, co tam za žádnou cenu nemohla vidět. Nemohla..., vždyť ho přišla zabít. Vždyť je to samotný Despiadado Diablo, a ten přeci nemůže cítit nic. Nic!

 A přesto měla i přes svou nezkušenost pocit, že to co vidí, je naprosté okouzlení. Touha a náklonnost. Vášeň a..., láska.