„Ach Nathanaely," usmála se Linda slizce. I když zprvu byla překvapená, ihned se vzpamatovala a vrhla se k němu, „Jsem tak ráda, že tě zase vidím. Chyběl jsi mi." Zakroutila se tak, aby mu dala na odiv své vnady. Evidentně ho sváděla, a Violetina slova, nebrala vůbec vážně.

 „Škoda že já nemůžu říci to samé." Zašklebil se Nathanael, „Obávám se, že jsi opět přijela bez pozvání." 

„Cožpak já potřebuji pozvání?" zamrkala na něj a dotkla se prsty jeho hrudi, „Určitě jsi rád."

 Sváděla ho, tím si byla Violet jistá. A dělala to schválně, aby dala Violet najevo, že ji nebere jako žádnou hrozbu. Pro ni byla jen obyčejná otrokyně, nic víc. Violet pevně semkla rty. Najednou dostala chuť se ji postavit. A bylo to snad silnější, než její nenávist k Nathanaelovy. Měla chuť té maškaře, která si evidentně myslela, že ji Nathanael nedokáže odolat, a že je neodolatelná pro celé mužské pokolení, ukázat, že ji ohrozit nemůže. 

„Dovolila jsem si na večer objednat živou hudbu, Nathanaely. Samozřejmě mi pomáhal Greg, takže je ověřil," zapředla Linda tak, aby to Violet slyšela, „Můžeme si po večeři zatančit a trochu popustit uzdu fantazii. Stýskalo se mi po tobě." Vrněla jak kočka a stále se ho lehce, jakoby mimoděk dotýkala na hrudi. 

Violet pocítila nutkání, ji něčím praštit po hlavě, a odtáhnout ji od něj. Nevěděla proč, ale nějak ji to bylo proti srsti. Sice byl Nathanael její úhlavní nepřítel, ale vidět tu ženskou, jak se o něj snaží a ji nebere vůbec vážně, ji rozlítilo a úplně na chvíli zapomněla, proč je vlastně zde. A když Nathanael na ni pohlédl, jakoby čekal, co udělá, už nepřemýšlela. 

„Ach to máš pravdu," usmála se Violet, „Velmi ráda popustím uzdu fantazii. I když řekla bych, že už není snad nic, čím by mě Nathanael mohl překvapit. Já zatím všem jeho fantaziím, zcela podlehla." Vydechla, a když se na ni Nathanael podíval, cítila, že rudne. Ale Lindin naštvaný výraz, byl při ní zadouctižením. 

„Tebe nikdo nezval! Ty ubohá..." vyprskla Linda, ale Nahtanaelův hlas, přerušil výčet jejích nadávek.

 „Tak dost, Lindo!" zamračil se, a sundal její ruku ze své hrudi, „Violet je moje žena. Takže jestli se bude nějaká hudba konat, bude přítomna."

 „Ale no ták!" zašklebila se Linda, „Je to jen tvoje otrokyně. Přestane tě bavit."

 Nathanaelovy zajiskřily oči zlostí. Natáhl však ruku směrem k Violet, aby ji dal najevo, aby přistoupila k němu. Ani se však nehnul, a nespustil oči z překvapené Lindy, když se Vilolet přimkla do jeho náručí. Ihned ji obejmul svou paží a přitiskl si ji majetnicky k sobě. 

„Čím pro mě je, nebo není, není tvoje věc!" Řekl tvrdě, „Každopádně je to moje žena a toužím po ní. V tom ti Violet nelhala," zašeptal a zadíval se Violet do očí. Jemně se dotkl její tváře a pohladil ji prsty, „Víc, než jsem kdy po nějaké ženě zatoužil." Dodal a Linda zalapala po dechu. A když Violet viděla, jak na něj v neuvěření zírá, ještě více ji to popíchlo. 

„Jako já po tobě, Nathanaely." Řekla naschvál tak, aby to Linda nepřeslechla a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit. Nenechal se pobízet a ihned se vrhl na její ústa divoce a toužebně.