„Půjdeš až poslední, Violet, ale vůbec se mi to nelíbí," povzdechla si Simona, „kdybych nevěděla, jak moc ti na tom záleží, a že žiješ jen pro pomstu, zatrhla bych ti to."

 „Neboj se o mě. Umím se o sebe postarat. Raději mi řekni, který z nich to je." Obě, vykukovaly zpod plenty a dívali se do hlediště, kde sedělo několik nejbohatších a nejvlivnějších mužů ve státě. 

„Támhle ten. Ten co sedí u stolu sám. To okolo něho, je samá ochranka." Violet přehlédla celé hlediště a zamrazilo ji. Asi dvacet mužů, když nepočítala ochranku, zde bylo jen pro jediný účel. Koupit si svou sexuální otrokyni. 

Její pohled sklouzl k muži, na kterého ukázala Simona. U srdce jí rázem píchlo nenávistí. Kdyby ovšem nevěděla, o koho jde, musela by si přiznat, že jako muž byl opravdu hezký. Seděl ledabyle opřen v křesle, a s téměř nezájmem sledoval konferenciéra a předvádějící se dívky.

 Byl oblečen v černou po-rozhalenou košili a dokonalý, předražený oblek. I pod jeho oblečením, bylo poznat, jak je veliký a mohutný. I jeho obličej byl vlastně dokonalý. Tmavé vlasy měl pečlivě upravené a pečlivě měl i zastřižené několikadenní strniště na tváři. Byl to tip muže, před kterým ženy padali na kolena. Ona ovšem cítila jen jediné. Nenávist. 

S ubývajícími dívkami si uvědomila, že už není cesty zpět. Musela to udělat, i když se jí rázem podlomili nohy obavami. Konferenciér dívky nešetřil, a skoro každou muži vyzvali, aby se vysvlékla do naha. Předháněli se v přihazování peněz a v oplzlých poznámkách. Jen on zatím vypadal znuděně a neřekl jediné slovo. 

„A je tu pánové, zlatý hřeb večera," oznámil konferenciér, a Violet se udělalo mdlo, „poslední dnešní dívka..., Violet Marley."

 Violet se pomalým krokem rozešla na pódium, a v hledišti to zašumělo. Postavila se před přihlížející muže, kteří si ji se zájmem prohlíželi. Na sobě měla jen kalhotky a dlouhý, bílí župan a vlasy měla vysoko vyčesány, aby vynikla její štíhlá šíje.

 „Bude jí devatenáct, pánové. Je chytrá, a dokáže s vámi konverzovat..."

 „Nemám ji na to, aby se mnou diskutovala!" Ozval se jeden z mužů. 

„Je velmi krásná, řekl bych..." pokračoval konferenciér, „Má zdravé zuby," pokynul ji, aby otevřela pusu, „i její tělo, je bez chyby. A její vlasy..." Uvolnil jehlici, aby se jí v dlouhých vlnách rozpustili vlasy až k pasu.

 „Ať se svlékne!" Ozval se další muž. 

Violet se rozbušilo srdce jako na poplach. Shlížela k mužům, a chtělo se jí z nich zvracet. Sledovali ji oplzlými pohledy a živě diskutovali. Pořadatel jí stáhl ze zad župan a Violet automaticky vystřelili ruce vzhůru, aby zakryla svá prsa. V hledišti to opět zašumělo. 

„Ať ukáže prsa!" Vykřikl kdosi a konferenciér jí pokynul hlavou. 

„Dělej! Raději po dobrém, máme dosti různých prostředků proto, tě donutit." Violet tedy spustila ruce dolů. „Jak jsem řekl..., je velmi krásná, pánové. Vyvolávací cena ovšem je v tomto případě značně vyšší..., dva milióny!"

 „Dva a půl miliónu!" ozval se hlas z hlediště. „Tři!" odpověděl další. 

„Ať si svlékne kalhotky!" řekl jakýsi arogantní a povýšený hlas, a Violet se podívala tím směrem. Nathanael Corttright, se na ni díval. Vypadal při tom nezúčastněně, snad i znechuceně, ale o jeho slovu se nedalo diskutovat. Violet polkla a zavřela oči, když se konferenciér sehnul, a stáhl ji, je z boků. Jedním krokem vpřed, z nich vystoupila a v hledišti se muži začali předhánět v předhazování peněz.

 „Otoč se!" Poručil znovu Nathanael Corttright, a Violet uposlechla.

 „Hezká prdelka, pánové, což?" Zasmál se pořadatel a plácl ji po zadku tak, až se lehce zachvěl. Pak ji znovu otočil do hlediště, „To nejdůležitější, pánové..., jsem vám ovšem neřekl..., je to panna. Nedotčena mužem." 

„Pět milionů!" vykřikl muž sedící vedle Nathanaela.

 Violetin pohled sklouzl k muži, kterého tak nenáviděla. Poprvé za tu dobu co tu byl, snad projevil jakýsi zájem. I když stále vypadal tak, jakoby se ho to vlastně ani netýkalo. Na první pohled z něj čišela arogance, sebejistota a povýšenost. Bezpochyby si byl jist sám sebou a svou mocí.

 A byli si tím jisti i muži okolo něho. Od té doby, co totiž projevil zájem, ho neustále po očku sledovali a čekali, co udělá. Jakoby podvědomě měli strach mu překazit obchod, aby si ho neznepřátelili. 

„Sedm!" Ozval se jiný muž, „Devět!" odpověděl další. A Violet sledujíc ony muže, dostala strach. Všichni zdáli se jí zvrhlí. Slizcí a oplzlí. 

Dech se jí zrychlil a strachy se i roztřásla. Pak sklouzla automaticky pohledem k němu, jakoby podvědomě hledala u něj záchranu. U něj, u muže, kterého hodlala zabít? Jejich pohledy se střetli. V tom jeho, ovšem nebyl ani malý náznak jakékoliv emoce. Ani brva se nehnula na jeho obličeji.

 „Dvacet!" Řekl, aniž by z ní spustil zrak.

 „Dvacet pět!" Odvážil se muž vedle něho ještě. 

„Šedesát!" Řekl Nathanael tak, jakoby si právě kupoval pouhý pecen chleba. 

Vedle něho to znovu zašumělo, ale nikdo se už neodvážil vstoupit do obchodu, samotného capa mafie Costra Onore. 

„Šedesát milionů poprvé! Podruhé a potřetí! Tato otrokyně patří vám, Nathanaely Corttrighti!"