„Slečno Ester," vydechl zadýchaný majordomus, „Obávám se, že máte návštěvu." Zůstal stát v uctivé vzdálenosti od jejich lehátek a zadýchaně si utíral svou tvář kapesníkem. 

„Pojď blíž, Headley, však máme plavky. A pak..., jsi skoro jak náš děda." Zasmála se Ester. 

„To na věci nic nemění, slečno Ester. Stále jsem muž, i když starý," zamračil se bodrý majordomus a znovu si utřel své čelo, „Myslím, že vás ona návštěva nepotěší a obávám se, že pana Nathanaela ještě méně. Přijela slečna Linda Hacketová." Zatvářil se tak, jakoby právě spolkl citrón.

 „Co ta tady chce?! No dobře..., uveď ji do salónu." Haedley přikývl a pomalým krokem se odploužil zpátky k domu. Ester se usmála a kývla rukou směrem k odcházejícímu muži. „To je náš majordomus. Nechce říci, kolik mu je let, ale hádám, tak sedmdesát. Máme ho ale rádi, je zde odnepaměti a byl nám více otcem než..." zamračila se, „to on mi pomáhal, když sem nosila Nathanaelovy tajně jídlo a ošetřovali jsme mu rány po spáleninách a řezných ranách. Měl všechny klíče, tak..." mávla smutně rukou a povzdechla si. Ony vzpomínky, byli pro ni tak bolestné.

 Pak si vzpomněla, co jí vlastně přišel sdělit. Vůbec s té návštěvy nadšená nebyla. A bylo jisté, že Nathanael bude ještě méně. Linda Hacketová, byla jejich hodně vzdálená příbuzná, která si ovšem na Nathanaela myslela. Uháněla ho už několik let. Vždy se tu zjevila na pár dní, a když neuspěla, zase odjela, ale její přítomnost byla stresující. 

Byla nafoukaná, arogantní a přesvědčena o tom, že je středem vesmíru. Vzala si do hlavy, že Nathanael bude její, on ale neměl zájem. Nikdy s ní nic neměl. Nikdy ji nepodlehl, i když ho kolikrát sváděla, jak jen mohla. Několikrát ji dost nevybíravě odmítl a ona pak uraženě odjela lízat si rány. 

„Sakra," zaklela Ester, „Linda Hacketová. Co ta tady zase chce?!" podívala se na Violet, „Uhání Nathanaela už dobré čtyři roky, ale nemá šanci uspět. Nathanael ji nemůže přijít na jméno. Bude se asi divit, že se oženil." 

„Vzal si jen svoji otrokyni," zašklebila se Violet, „To nic neznamená. Třeba má ještě šanci." Pokrčila rameny nezúčastněně, ale i proti její vůli se jí srdce rozbušilo jako splašené.

 „Vím, že Nathanael není svatý, ale až ho poznáš..." chytla ji za ruku, „zůstaň tu. Ještě se vrátím. Musím se podívat, co ta pijavice chce." 

Violet se tedy položila na lehátku a zavřela oči. Nevěděla jako dlouho jen tak leží a snad i na chvíli usnula. Probral ji až pocit, že nějaký stín zaclonil slunce. 

„Už jsi tu, Ester?" Otevřela oči a málem vykřikla. Nad ní stál muž, a díval se na ni zvláštním pohledem. Mohl být tak stejně starý, jako Nathanael, a snad i hezký, ale v jeho pohledu bylo něco, co ji odradilo. „Kdo jste?" vyprskla, sedla si a přitáhla si nohy k tělu. Však ji snad svlékal pohledem. 

„Ještě jsme neměli příležitost k představení. Tak to udělám sám," procedil skrz zuby, „jsem Greg Forestr a ty budeš ta děvka, co si ji Nathanael vzal za ženu." 

„Jistě. To budu já." Odrazila hrdě jeho výpad. Nedá mu přeci najevo, že z něho má strach. A k jejímu překvapení, měla. Něco z něj vyzařovalo špatného a zlého. A ač ho neznala, poznala, že se před ním musí mít na pozoru. 

„Hmm, asi se musel zbláznit!" pokračoval pisklavým hláskem, který se k němu vůbec nehodil, „Udělat z děvky svojí ženu. Vždyť tě mohl píchat, jak se mu zachce a nemusel si tě brát, ty kurvo," přelétl ji oplzlým pohledem, „ale nedivím se, že ti neodolal. Za hřích stojíš."

 „Vypadněte!" vykřikla Violet, „Běžte pryč! Nebo..."

 „Nebo co?! Myslíš, že máš proti mně nějakou šanci?" pak se na ni ještě jednou dlouze podíval a vypadalo to, že si snad i odplivne, „Ještě se uvidíme." Jeho oči zaplanuly nenávistí, a zároveň chtíčem. Pomalu se otočil a odkráčel, ale Violet se ještě nějakou dobu vyděšeně třásla. Měla z toho muže větší strach, než ze samotného Despiadada Diabla.