Ester si přidržela tác s jídlem pro Violet a zastavila se přede dveřmi. David k ní však přiskočil a plácl ji po zadku.

 „Počkej, otevřu ti. Jdu za Nathanaelem. Zřejmě ještě spí, což u něj ovšem nebývá zvykem." Povytáhl obočí, políbil Ester na tvář a pak otevřel dveře.

 Ester vstoupila dovnitř a zamířila rovnou ke stolu. Vprostřed místnosti se však zarazila a zůstala stát s otevřenou pusou a do široka rozšířenýma očima. Zírala na postel, ve které ležel její bratr s Vioelet, téměř nevěřícně. Oba spali. Violet mu ležela na hrudi a on ji objímal paží. Něco takového, ještě nikdy neviděla.

Moc dobře věděla, že Nathanael nikdy nezůstává se svými otrokyněmi. Nikdy ho ani neviděla v tak důvěrném obětí, s nějakou ženou. Bylo to skoro neuvěřitelné. Ale bylo to krásné. Tak moc si přála už dlouho, aby její bratr našel ženu, která by ho milovala. A kterou by dokázal milovat on.

 I když se zdálo, že milovat nedokáže a vůbec nic necítí, od té doby, co si přivedl domů tuto dívku, byl jak vyměněný. A pak, uvědomila si, stala se vlastně jeho ženou. Sice proti její vůli, i když to právě zrovna tak nevypadalo, ale přeci. Náhle Nathanael otevřel oči a setkal se s jejím pohledem. 

„Tváříš se, jakoby jsi viděla ducha." Zašklebil se na ni. Vůbec nevypadalo, že by ho to nějak vyvedlo z míry. 

„Téměř," vydechla Ester, „nečekala jsem tě tu. I když tě tu ráda vidím." Usmála se, a v tom se vedle ní zjevil David.

 „Nathanael není ve svém..." řekl, a pak se zarazil a zůstal stát s otevřenou pusou, úplně stejně jako Ester, „Hledám tě kruci po celém domě, a ty se tu klidně válíš v posteli?" Mrkl na něj a bylo znát, že i jeho to překvapilo. 

Hlasy v místnosti, však probudily i znavenou Violet. Rozespale otevřela oči a zjistila, že leží na jeho hrudi. První co spatřila, byli černé chloupky na jeho prsou. Zamrkala a malinko zvedla hlavu, aby se zadívala do jeho obličeje. Díval se na ni a k jejímu vzteku, se tvářil vcelku spokojeně. Vyskočila do sedu, jakoby se o něj popálila a pak periferním viděním zahlédla v místnosti další osoby. Otočila se, vykřikla a přitáhla si deku až pod bradu. 

„Co se tu sakra děje?" Vykulila oči na Ester s Davidem a pak se otočila k Nathanaelovy. Klidně ležel, s rukama pod hlavou a jeho spokojený výraz, ji ještě více naštval. 

„Obvykle nezůstávám v této posteli celou noc." Pokrčil rameny.

 „Taky to bylo naposledy!" Zamračila se na něj.

 „Obávám se, že to není na tobě, krásko." Řekl klidně, jakoby zde byli sami. 

„To je můj pokoj!" vyhrkla, „Tedy..., pokoj tvojí otrokyně a..."

 „Velice správně," zašklebil se na ni, „mojí otrokyně a mojí ženy." 

„Nechtěla jsem si tě vzít!" vykřikla a zašermovala mu prstem před obličejem. Nathanael se ani nehnul. Stále měl ruce pod hlavou a spokojeně se usmíval. 

„Co chceš, nebo nechceš, je ke tvé smůle jedno, krásko," zamrkal a jeho oči zaplanuly, „patříš mi. Jsi moje žena, která je mi otrokyní. Nebo otrokyně, která je mi ženou?" Zatvářil se, že přemýšlí, „Nezní to hezky?"

 „To určitě, ty..., ty..., maniaku! Zvrhlíku!" Nathanael se nahlas zasmál a to Ester s Davidem přivedlo do ještě většího úžasu. Oba stáli a sledovali jejich slovní přestřelku s údivem a došli jim slova. Nathanael ji evidentně pošťuchoval. Zlobil ji a smál se? Nemohli tomu uvěřit. 

„Jsi stejně zvrhlá, jako já. Líbí se ti to." Řekl a pohodil hlavou k jejím pažím, které vykukovali zpod deky. Violet sledovala úhel jeho pohledu a pak zčervenala. Rudé šrámy se na její hebké pokožce stále pěkně vyjímali. 

„Ani trochu!" vyprskla mu do obličeje. 

„Nevím, kdo mě prosil, abych pokračoval? Kdo vzdychal vzrušením?" Violet si pomyslela, že už červenější být nemůže. 

„Nenávidím tě!" 

„Já vím, krásko. To mi ovšem ani trochu nevadí." Změřil si ji pohledem od hlavy až k patě a pak se otočil na Davida a Ester, jakoby si právě vzpomněl, že stále ještě nehnutě stojí a nevěřícně je sledují. „Můžeš nechat tác na stole, Ester. Najíme se sami. Jestli už jste ovšem po snídani?" Povytáhl na ně obočí. Oba přikývli, a chvíli jim trvalo, než jim došlo, co tím myslel. 

„Jo..., jo samozřejmě..." Vyhrkla Ester. 

„Najíme se sami?! Jak to myslíš, najíme se sami?!" vykřikla Violet. 

„Normálně," pokrčil jen ledabyle rameny, „Hodlám se nasnídat po krásném celonočním milování, se svojí ženou." 

„Cože?!" Violet přeskočil hlas, „Nechci s tebou snídat. Je..., to je snídaně pro jednoho." Pokusila se o odpor. 

„To chceš říct, že toho tolik sníš?" mrkl na tác nevěřícně, „Nerozdělíš se se svým manželem?" Violet zbrunátněla a Nathanael se opět nahlas zasmál. 

A David musel Ester vytlačit z pokoje, protože stále nevěřícně zírala na svého bratra, jako na zjevení.