Violet visela opět za ruce, přivázána ke stropu, jako první den. Srdce ji bušilo jako splašené, ale strachy to nebylo. K jejímu překvapení, nebo spíše zděšení, cítila cosi, co by dokázala přirovnat ke vzrušení.

 Pohyboval se okolo ní pomalu, jako kočka a ona mohla nechat oči na jeho vlnících se svalech. Ke svému vzteku samozřejmě. Místo aby se třásla strachy, že je vydána na pospas právě jemu, ji to vzrušovalo. Když náhle přistoupil k ní a vztáhl ruce, aby jí zavázal oči, zamračila se. 

„Co chceš dělat?!" Vydechla, aniž by si uvědomila, že zvolila tykání. Překvapeně se na ni podíval a zamrkal.

 „Konečně mi tykáš?" Zašklebil se s ironickým podtextem v hlase. 

„Jistě!" pokrčila na něj nos, „Je jednodušší, říct jdi do prdele, než jděte do prdele. Neřekl bys, že to zní líp?" Napodobila jeho škleb. 

„Možná bych ti měl i zacpat pusu!" zamračil se, „Ale to bys nemohla vzdychat blahem."

 „Blahem?! Phe! Jedině, že bys dobrovolně spáchal harakiri! To bych se blahem zalykala." Znovu se na něj statečně zašklebila, ale hned vzápětí ji kolem očí uvázal černý šátek. „To je proto, abych se nemusela na tebe dívat? Ó děkuji, můj pane, tolik ohleduplnosti, si ani nezasloužím!" Prskala a zatřásla hlavou, aby šátek setřásla, ale bezvýsledně.

 Neviděla nic, jen černočernou tmu, a ten pocit byl najednou děsivý. A zvláštní. Srdce se jí znovu rozbušilo, protože musela přiznat, že nyní byla opravdu bezmocná. Nevěděla, co dělá. Jestli se na ni dívá, ani jak se tváří, ale rozhodla se na sobě nedat znát náznak strachu.

 „To je proto, aby tvoje pocity byli intenzivnější," uslyšela jeho hlas před sebou, „když nic nevidíš, zapojí se tvoje ostatní smysly. Každý šelest, každý pohyb, závan vzduchu ucítíš. Každé šlehnutí..." dořekl, a na její tělo dopadla rána. Vykřikla, ale spíše leknutím. Bolest necítila, jen slabé štípnutí, a když udeřil po druhé, bylo to téměř vzrušující. 

„Kruci!" vydechla, „Co je to?" Zalapala po dechu a snažila se přijít na to, kde se zrovna nachází. Pohyboval se okolo ní, a každou chvíli rána dopadla na jinou část jejího těla. Na zadeček, záda, ramena, břicho i nohy. Pochopila, že ona rákoska, má na konci jakési střapce. 

„To je pro tvou rozkoš. Nebolí to, jen tě to šlehne a na tvé jemné kůži, pak zůstanou rudé šrámy."

 Zhluboka se nadechla. Měl pravdu. Nebolelo to, jen jemně štíplo a zalechtalo a následně ji to vzrušilo. A každý šleh, který nečekala, byl stále intenzivnější. Pevně však stiskla zuby, aby mu nedala najevo, že ji to vzrušuje, a že se jí to líbí. 

„Hmm, to určitě," dostala ze sebe ztěžka, „rozkoš? Moc si fandíš!" další šleh dopadl na její poprsí, „To..., je pro tvou..." další rána dopadla mezi její nohy, „Můj bože!" zprudka vydechla a další rána oblízla její půlky, „Ani trochu se mi to..." střapce rákosky dopadli na její boky, „nelíbí!" vykřikla a zvrátila hlavu, protože měla pocit, že tak se jí dostane více vzduchu do plic. 

„Ani trochu?" zaslechla jeho vzrušený hlas.

 „Ani...," další šleh se obtiskl na její stehna, „trochu!" vykřikla, „Ty..., ty..., jsi...," sotva popadal dech vzrušením. Opravdu směsice nemohoucnosti, slepoty a oddanosti, byla téměř zničující.

 Třásla se vzrušením a touhou. Chtěla, aby si ji zase vzal. Najednou měla pocit, že jestli to neudělá, tak snad zešílí. Něco takového ještě nezažila. Vůbec nechápala, jak člověk může cítit tak neskonalou potřebu. 

„Co jsem?" ucítila jeho dech u své tváře.

 „Jsi zvrhlý!"

 „Já vím." Odpověděl tak blízko jejích rtů, že cítila jeho horký dech. A hned vzápětí ucítila vlhkost jeho rtů na svých. 

Zprvu se lekla a vyděsila se. Políbil ji. Jemně přejel svými rty po jejích, a ona se chtěla odtáhnout. Nebude přeci líbat svého nepřítele.

 Jenže pak ucítila jeho prsty ve svém rozkroku. Aniž by se odpoutal od jejích úst, hladil ji mezi nohama a Vilolet zešílela. Alespoň si to myslela, protože vzápětí zaklela a vymrštila nohy vzhůru tak, aby si s ní mohl dělat, co chce. 

„Nenávidím tě!" vydechla mezi jeho rty, „Sakra! Ale jestli hned nedokončíš, co jsi začal, tak tě zabiju!"