Nathanael na ni vrhl naštvaný pohled. Nezlobil se ale na ni, zlobil se na sebe. Za to, co cítil. Když se na ni tak díval, nemohl uvěřit tomu, že tak křehká dívka, může po něm toužit. A o tom opravdu nepochyboval. Přeci jen byl zkušený milenec, a poznal rozdíl mezi předstíráním a opravdovou touhou. I když ho nenáviděla, v jeho náručí tála, jako zmrzlina na slunci.

 Ale on byl na tom stejně. S ní toužil dělat věci, které by ho před tím ani nenapadli. Toužil po jejím těle, jako nějaký mladíček. Zároveň ale o sobě věděl, že se nedokáže ovládnout a vzít si to, co potřebuje. A bylo to zvláštní, toužil, aby se jí to líbilo. Aby toužila po tom, co on potřebuje.

 Ano, vychrlil na ni své obvyklé fráze o tom, že ji chce ublížit, ale nebylo to pravda. Chtěl ji zmrskat, ale tak, aby ona křičela touhou. Alespoň jednou v životě a právě s touto ženou, chtěl zažít pocit uspokojení.

 Vlastně to byl on, co se celých osm let, od doby co jeho otec zemřel, trestal. Trestal sám sebe, za to, co z něj učinil. Mluvil o sobě jako o monstru, protože se tak viděl. Jen Ester a David ho za to neustále plísnili.

 I nyní, když ji řekl, že ji chce ubližovat, jistě by se do něj pustili za to, že se zbytečně tak očerňuje. Bylo mu jasné, že by mu David vynadal, za jeho sebeobviňující slova. Vždy říkal, že monstrum není. Že mu jen jeho otec vštípil, že tomu tak je. A že sám sebe mrská za to, co z něj udělal. Že jen má trochu neobvyklé choutky, které dokáže udržet pod kontrolou, když najde tu správnou ženu.

 Řekl by mu, že se schválně chová dle toho, co se o něm říká. Že je to pro něj jednodušší se prezentovat tak, co se od něj očekává, než dokazovat, že takový není. 

A možná měl pravdu, pomyslel si. Vlastně, byl si tím jistý. Dávno se smířil s tím, co z něho otec vytvořil. Vštípil si, že milovat nedokáže. Že to ani nepotřebuje a nechce. Necítil potřebu svým děvkám ukazovat svou zranitelnost. Dokazovat, že je jiný, než se o něm říká. To až jí. Ona byla první, u které zatoužil, aby poznala, že je vlastně vcelku citlivý. 

Jenže jak tak nad ní stál a cítil její nenávist, pochopil, že je oprávněná. Byl monstrum, které v něm viděla, a proto zase ze vzteku a z jistého pudu sebezáchovy, vychrlil na ni ta slova o tom, jak moc jí touží ublížit. Bylo to pro něj zkrátka jednodušší. 

„Ne..., na to jsem nezapomněla," zašeptala, „co chcete udělat?" Polkla, a v její tváři postřehl náznak strachu. To ho ovšem zase rozzlobilo.

 „Zmrskat tě!" vyplivl naštvaně, „Tvůj poslední výprask, nebyl nic proti tomu, co s tebou toužím udělat." Zapátral v její tváři. Pak se zhluboka nadechl a zatřásl hlavou k odporu, jakoby sám sebe přesvědčoval o tom, že to není pravda. Pak ale zprudka vydechl, popadl ji za ruce, přehodil si ji přes rameno a odnášel ji do své mučírny.