„Áááá!" vykřikla Violet a posadila se na posteli, „Fuj, to jsem se lekla!" Srdce jí bušilo jako o závod. Probudila se uprostřed noci, a když otevřela oči, stál nad ní, „Málem jsem se počůrala!" Zamračila se na něj. 

Nějakou dobu ji trvalo, než se trochu vzpamatovala. Přejela ho pohledem, a pak bezděky polkla. Byl do půl těla nahý, jen ve svých černých, pyžamových kalhotách a díval se na ni tak zvláštně, že by jistě měla mít strach. Místo toho ale pocítila vztek.

 Co si vlastně myslí? Týden se neukáže a pak se zjeví uprostřed noci jakoby nic? Ani jeho divoký výraz jí nenažene strach, tu radost mu neudělá. Bojovně vystrčila bradu vpřed a otevřela pusu, aby mu něco pěkně od plic řekla. Jenže pohled na něj, ji vyrazil dech.

 Nikdy neviděla muže, s tak širokými rameny a tak dokonale vypracovaným tělem. Přejížděla ho pohledem, a kdyby neseděla, jistě by ji nohy vypověděli službu. Strachy, pomyslela si. Však i jeho dlaně, volně visící podél jeho těla, byli tak obrovské, že by ji snad dokázal zardousit jednou rukou. 

Bezděky zalapala po dechu, když se zaměřila na tenký proužek ochlupení, který se táhl po jeho podbřišku a ztrácel se v jeho kalhotách. Sklouzla pohledem níž a málem vykřikla. Byl vzrušený. To nemohla přehlédnout, i kdyby chtěla. Pod tenkými pyžamovými kalhotami, se hrdě tyčila ta jeho věc. Vypadalo to jako obrovský stan, pod kterým se skrývalo něco nebezpečného. 

Její pohled sklouzl na hodiny na zdi, za jeho hlavou. Dvě hodiny v noci? Co si sakra myslí? Že na něj tady bude stále čekat připravená? Tak to se tedy sakra spletl. Je sice jeho otrokyně, ale také z ní i proti její vůli, učinil svou ženu. 

„Zřejmě jste si spletl pokoj!" zamračila se na něj, „Nebo jste náměsíčný? Tak jako tak..., chci spát!" vydechla naštvaně. Praštila sebou do matrace a přetáhla si peřinu přes hlavu.

 Během okamžiku, její peřina přistála na zemi, když ji z ní rozzuřeně stáhl. Znovu vystřelila do sedu. Stále nic neříkal, ale vypadal nebezpečně. Tak, že by jistě měla mít strach, ale její vztek byl silnější.

 „Co si sakra myslíte?! Že tady budu čekat, až se konečně uráčíte přijít?!" vyprskla rudá vzteky, „Celý týden jste se tady..." zašermovala prstem ve vzduchu, „ne..., že by mi to teda vadilo! Byla jsem ráda, že nevidím ten váš nabubřelý ksicht, ale..."

 „Tak dost!" Zaburácel jeho hlas, až Violet zmlkla, „Zapomněla jsi na to, proč tu jsi?!"

 Violet pevně semkla rty. Ani náhodou. Ani na jedinou minutu nezapomněla, že je tu proto, aby ho zabila. Ale nemusel ji ten parchant nechat čekat celý týden. 

„To spíš vy jste zapomněl, že tu jsem!" vypadlo z ní dřív, než si vůbec uvědomila, co říká, „Myslela jsem, že jste na mě zapomněl! Díky bohu!" Nakrčila uraženě nos.

 „Ne! Na tebe se zapomenout nedá! To mi věř!" vrátil ji.

 „Tak co po mě sakra chcete?!" vyslovila tu nesmyslnou otázku, i když ji bylo jasné, co to je. Ale nehodlala mu to dát zadarmo. I když byla jeho otrokyně, není přeci nucena se mu ihned podvolovat. Nebo ano? K smrti ho přeci nenávidí, tak proč sakra cítí takový divný pocit u žaludku a mezi nohama? Zřejmě rozrušením a strachy, pomyslela si. Však vypadal, jako bůh pomsty.

 „Co chci?! Vzít si to, proč jsi tu! Zapomněla jsi na to, že jsem říkal, že ti chci ubližovat?!" povytáhl obočí, „Tak přesně proto..., jsem teď tady!"