Ale ani sám capo mafie Costra Onore, nebyl ve své kůži.

 Pro někoho jako on, nebyl žádný problém zařídit podpis a oddací list, bez toho, aby byli oddáni. Již když napochodoval do soudcovy kanceláře, měl ho prakticky v kapse. Však nebyl vlastně nikdo, kdo by z něho neměl obavy a pokoušel se mu odporovat. Nikdy.

Za celý jeho život, i když byl ještě dítě a žil jeho otec, mu nikdo neodporoval. Už tehdy se ho báli a poklonkovali mu, a proto snad přístup dívky, která ho tak okouzlila, byl pro něj tak osvěžující. Byla to vlastně první osoba, co se mu nějak vzepřela. Co se ho evidentně nebála a přitom byla stále sama sebou. 

Ano. Učarovala mu její krása. A to tak, že hned co ji viděl, se rozhodl k tomu, že musí být jeho. Ale učarovala mu i tím, jaká byla. A také se mu oddala. Byla první z jeho otrokyň, která v jeho náručí vzrušením vzdychala. Která se třásla touhou a chtěla ho. Líbilo se jí to, a nestyděla se za to. Nic nepředstírala, a jeho to zcela položilo do kolen. 

Jistě, bylo to zřejmě asi také tím, že byla první, ke které se choval vlastně trochu jinak. Nikdy nezatoužil svým děvkám vrátit rozkoš, až jí. Ji, toužil i políbit, a to už jistě něco znamenalo. Byla první, na kterou nedokázal přestat myslet a u které se jeho penis postavil do pozoru, proti jeho vůli. 

A snad právě proto, ho popadl ten nápad, učinit z ní svou ženu. Už několik let přemýšlel o tom, že potřebuje dědice. Láska mu nic neříkala a milovat ani nedokázal, ale dědice jeho krve, potřeboval. 

Alespoň tak si omluvil onu skutečnost, že z ní učinil svou ženu. Dá mu dědice a ještě mu bude patřit. Zabije dvě mouchy jednou ranou, a nebude muset stále vyměňovat své děvky. Protože jak pochopil, jí se asi jen tak nenabaží. 

Jenže také pochopil, že ona ho opravdu nenávidí. Sice po něm evidentně toužila, a nedokázala si říci ne, ale cítil, že v její mysli je z nějakého důvodu, zakořeněna jakási nenávist, právě k němu. Chápal by, kdyby se ho bála, proto kým je. Ona se ho ale nebála, jen ho ze srdce nenáviděla. A to jak pochopil, muselo mít opodstatněný důvod. Nestačilo přeci, že je Despiadado Diablo, muselo to být něco jiného. 

Ještě nikdy se nestalo, aby o někom, když chtěl, nezjistil co chce. Jeho dlouhé prsty sahaly všude. Měl pod palcem celé podsvětí, policii i soudy. Každý mu šel na ruku. Ale o ní, nedokázal zjistit nic. Jakoby snad spadla z Marsu. Jedno ale věděl jistě, ať by se dozvěděl cokoliv, nic by ho nedokázalo odradit od toho, aby si ji nechal. 

„Docela by mě zajímalo, proč jsi to vlastně udělal?" Řekl David, když se posadil proti němu, v jeho pracovně, která se nacházela ve spodní častí jeho domu. On a Ester, byli jediní, kteří s ním mohli mluvit otevřeně, a kterým věřil. Jen oni dva se ho nebáli, a věděli o něm všechno.

 „Máš na mysli to, že jsem ze své děvky udělal svou ženu?" povytáhl Nathanael obočí a zamyslel se, „Je to dobré řešení. Dědice potřebuji, a ona mě přitahuje." Pokrčil ledabyle rameny.

 „Vážně jen proto? Znám tě od malička Nathanaely, mě neoblbneš." 

„Jasně že je proto. Nebo myslíš, že bych mohl mít snad jiný důvod?" 

„Přesně tak, kamaráde," usmál se David. Nalil dvě sklenky a jednu mu podal, „Nemůže v tom být jen přitažlivost. Ona tě dostala do kolen. Úplně tě očarovala. Jsi ji okouzlen tak, jako ze žádné ženy, co tě znám. Nikdy by ses nerozhodl pro jednu ženu, když můžeš mít každou, na jakou si ukážeš." 

Nathanael do sebe obrátil obsah sklenky a pak se zadíval na svého přítele. Jeho pravou ruku. Znal ho od malička, protože Davidův otec byl jedním z otcových podřízených. Jakási jeho pravá ruka, jako je teď David jemu. Proto také o něm věděl i to, co by sám rád zapomněl, kdyby mohl.

 „Jasně! Máš kurva pravdu! Dostala mě. Od chvíle, co ji znám, mám pocit, že netoužím po ničem jiném, než ji šukat a..."

 „Pořádně ji vyplatit," dokončil za něj David, „Jsi si jistý, že se jí budou tvé sexuální choutky líbit?" Nathanael po něm šlehl pohledem. Jistý si nebyl. Ale když ji nařezal, necítil odpor. Dokonce se mu pak oddala. 

„Je v tom něco jiného, a nevím co. Nenávidí mě, ale ne proto, že ji toužím nařezat...," řekl zamyšleně.

 „Tak proto jsi za ní už týden nezašel? Myslel jsem, že na nenávist, jsi zvyklý."

 Nathanael se trpce zasmál. Měl pravdu. Na to byl opravdu zvyklý, ale tohle bylo něco jiného. Poprvé v jeho životě, si přál, aby... 

Co si vlastně přál? Aby ho milovala? To je přeci blbost. Ani on, ji přeci nehodlá milovat. Jenže moc dobře věděl, že touží, aby jeho zvrácené choutky přijala. Nedokáže se jich vzdát, to mu bylo jasné. Jeho otec z něj učinil monstrum, které v sobě udusit nedokáže.