Noah van Belleghem stojíc u okna své pracovny se zamyšleně díval z okna. Jeho trpělivost došla. Už se nemohl dívat na to, jak jeho syn trpí. Sice to na sobě nedával znát, ale on to poznal. 

Nebylo už minuty, kdy by si polední dobou nespílal za to, že Aiden přijal do rodiny a donutil Jareda k tomu kroku. Bylo sice nesporné, že on svou ženu miloval, ale jeho láska k ní, ho ničila.

 Aiden totiž byla opravdu bez srdce. Mohl udělat jen jednu věc, poslat ji pryč. Na několik měsíců ji uklidit, a doufat, že Jared zapomene. Že se vyléčí z oné jednostranné lásky, a až se jeho žena vrátí, bude proti ní imunní. 

„Volal jste mě, Noahu?" Řekla Aiden, když vstoupila do pokoje. 

„Sedni si, Aiden." Řekl Noah a teprve po několika vteřinách, se otočil. Ono rozhodnutí bylo těžké i pro něj, protože ho musel učinit bez Jaredova svolení. 

„Rozhodl jsem se k vážnému kroku, ale nemám na vybranou," začal, když se na ni podíval, „ale učinit ho musím, už kvůli mému synovy." Aiden nechápavě povytáhla obočí. Noah van Belleghem, jen málokdy zasahoval do záležitostí jeho syna. Jednou mu předal ony pomyslné otěže, a také to respektoval. 

„Ještě dnes, odjedeš pryč, Aiden!" Řekl zcela klidně a Aiden zalapala po dechu. 

„Pryč?! Jak to myslíte..., pryč?!" Vytřeštila oči a srdce se jí rozbušilo jako na poplach. 

„Odjedeš na venkov, kde žije náš velmi dobrý známí. Vlastní menší zemědělskou usedlost na samotě, a je to dost daleko odtud. Dost daleko na to, aby můj syn zapomněl." Aiden zůstala sedět, jako zkoprnělá. Najednou ji došla slova. Nemohla uvěřit, co řekl. 

„Aby Jared zapomněl?" Vydechla, „Ale proč?!" 

„Ty se mě ptáš proč?!" Vykřikl Noah nevěřícně, „Kdybych věděl, co jsi zač, nikdy bych s vaší svatbou nesouhlasil. Ale podcenil jsem tě, Aiden. Podcenil jsem svého syna. Nevěřil jsem totiž, že by se mohl tak zamilovat. A nevěřil jsem, že může být někdo tak naprosto prost jakéhokoliv citu!" Podíval se na překvapenou a snad poprvé vyděšenou Aiden a zprudka si odfrkl.

 Ano, opravdu doufal v to, že čas vše zahojí. A v koutku duše i doufal, že ji za ten čas, snad vše dojde. Že ji jeho přítel Moris Wayward nebude šetřit. Dostal od něj instrukce, ji nešetřit. Měl s ní jednat, jako s poslední z posledních. Jako s obyčejnou děvečkou. 

„Balit se nemusíš, vše co potřebuješ, budeš mít tam. A nevrátíš se dřív, než já, uznám za vhodné!" 

„Jared to nedovolí!" Zamračila se Aiden a bojovně vystrčila hlavu. Její sebestřednost, mu znovu zvedla hladinu adrenalinu v krvi. 

„Ale dovolí, děvče," usmál se tak, až Aiden zamrazilo, „a za ty dlouhé měsíce co budeš pryč, si na tebe ani nevzpomene. A až se vrátíš, budeš to ty..., kdo bude trpět. Ne on. Konečně mu totiž dojde, že jeho láska byla marná a zbytečná. Zbytečná, protože plýtvat city na někoho jako jsi ty, je skoro trestné! Pak to budeš ty..., ty..., kdo bude prosit o to, aby se na tebe alespoň podíval!" Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Její nafoukaný výraz ve tváři, který mu říkal, že to je ona, kdo tady má a bude mít navrch, přiváděl ho k šílenství.

 „A ještě něco," semkl rty a jeho oči zaplanuly vztekem, „nepočítej s tím, že bude Jared držet celibát. Schválím mu i Sirinu Prichardovou, kterou jsi mu s takovou radostí, strčila rovnou do postele!"