Aiden seděla v zahradě a zamyšleně se dívala na svého bratra a Zoe. Ti dva v sobě evidentně našli zalíbení. Svou lásku už vůbec neskrývali, a dokonce už požádali o požehnání, Noaha van Belleghema. Byli jako dvě hrdličky.

 Po tváři ji stekla slza, když si uvědomila, že svého bratra tak šťastného, vidí poprvé v životě. Zasloužil si být šťastný a tak moc byla šťastná za něj. A jejich důvěrné dotyky, polibky a projevy lásky a náklonnosti, vyvolávali v ní melancholické nálady. 

Vydržela sedět dlouhé hodiny v zahradě, nebo kraji jezera a přemýšlet. Jenomže jediné o čem dokázala poslední dobou uvažovat, bylo to, že se cítí nešťastná.

 Od jejich svatby uběhl dlouhý měsíc a Jared se jí vyhýbal. Setkali se pouze u večeře a ani tam, si jí skoro nevšiml. 

 Ano, nic ji nechybělo. Měla vše, na co si vzpomněla, nebo se jen zmínila, ale stále se jí zdálo, jakoby ji něco chybělo, a nevěděla co.

 Vzpomněla si na to, když ho před několika dny potkala večer na chodbě, jak odchází ze svého pokoje. Neubránila se toho, aby se ho nezeptala, kam jde. 

„Kam jdeš tak pozdě?" Řekla a najednou pocítila u srdce nějakou podivnou tíseň.

 „Dnes večer nebudu spát doba, Aiden," odvětil klidně, „uvidíme se zítra u večeře." Otočil se, ale jí to prostě nedalo.

 „Proč?" Zašeptala jen, ale tušila. Otočil se na ni a dlouze se na ni podíval. 

„Domluvili jsme se na tom, že budeme žít každý svým životem, Aiden," povzdechl si, „nerad bych, aby naše konverzace zase sklouzla na samé dno. Tak se neptej, prosím." Znovu se otočil, ale Aiden mu nedovolila odejít.

„Chci to vědět!" vykřikla, „prosím." Zašeptala a cítila, jak se její srdce rozbušilo jako o život.

 „Dobře," vydechl tiše a pomalu se otočil, „mám své potřeby, Aiden. Potřebuji k životu sex..., takže jistě chápeš..." Zakroužil v jejím obličeji. Aiden zalapala po dechu. Ano, domluvili se tak. Dokonce jí řekl, ať si sama najde milence, ale představa Jareda s jinou ženou, ji najednou ranila. A vlastně nevěděla proč, ale bolelo ji to. 

„Ach..., ach tak," vypravila ze sebe tiše, „já zapomněla, že jsi jen..." 

„Přesně toho jsem se bál," skočil ji do řeči, a znovu viděla jeho bolestí staženou tvář, „říkal jsem ti, ať se neptáš. Vidíš na mě jen to špatné, ale nejsem to já, kdo to tak chtěl. Vrať se do postele, Aiden..." polkl a zhluboka se nadechl, „uvidíme se zítra." Pak se otočil a kvapně odešel. 

Aiden se znovu zadívala na svého bratra, držíc Zoe v objetí. Líbali se jako zběsilí. Jako kdyby vše okolo nic, přestalo existovat. Do očí jí vstoupily slzy. 

Na druhý den se opravdu s Jaredem u večeře viděli, a on dělal jakoby nic, ona ale nedokázala přestat myslet na to, že by to chtěla být ona, kdo v jeho objetí má skončit. A od té doby vlastně nemyslela na nic jiného.

I nyní seděla již dvě hodiny v zahradě, a myslela na něj. A stupňovalo se to každým dnem. Každou minutou a každou sekundou. 

Arwel měl pravdu. Nechtěla ho, ale nechtěla, aby ji nechtěl. A když ji teď nechce, chce ho ona. Opravdu je tak rozmazlená a nesnesitelná? Opravdu je egoistická a arogantní? Necitelná? Něco takového, jí Arwell ještě nikdy neřekl. A jeho slova, nepřestala ji znít od té doby v hlavě. A v závislosti na tom jak se cítila, se to stupňovalo. 

A cítila se všelijak. Pokaždé, když Jareda spatřila, zatoužila po tom samém, co má Arwel se Zoe. Zatoužila po tom, aby ji sevřel ve svém mužném objetí. A zatoužila po tom, aby ji znovu políbil. 

A ten polibek byl také jediný, na co dokázala myslet.