Samantha po chvíli váhání vstala a stále zabalená v dece, vykročila ke dveřím. Cítila v zádech jeho pohled, a nohy se jí nervozitou sami podlamovali. 

Když přišli do koupelny, zastavila se před sprchovým koutem a zaváhala. Aidan se opět opřel o stěnu a čekal. Neřekl nic, jen ji neustále pozoroval, očekávajíc její reakci. 

„Nemůžeš se otočit?" vydechla náhle a podívala se na něj skoro zoufalým pohledem. 

„To nemám v úmyslu! A být tebou, tak si pospíším, než mi dojde trpělivost," řekl. Pak zatřásl hlavou a povzdechl si, „nemusíš se obávat. Neomdlévám, při pohledu na krev."

 Samantha zčervenala až ke konečkům vlasů. Přešlápla z nohy na nohu, a v očích, se jí objevily slzy. 

Aidan zprudka vydechl. Líbila se mu její stydlivost. Její nevinnost. Byla tak jiná, než ženy, které mu prošli postelí. Vzrušovala ho. Ne jen její krása, ale celá. Její naprostá bezbrannost a čistota. Její panenství. Její nedotčenost. 

„Nemusíš se přede mnou stydět," zašeptal, „věř mi, že to, že krvácíš, mi ani trochu nevadí. Mám pocit, že je to přirozené, nemám-li pravdu?" snažil se o co nejvíce klidný tón hlasu. 

Samantha ještě několik okamžiků váhala, pak se k němu ale otočila zády, shodila ze zad deku a vstoupila do sprchy. 

Nejraději by se propadla do země. Cítila jeho pohled v zádech, a když si uvědomila, že musel vidět krev, stékající ji po stehnech, studem se roztřásla. 

Jeho, to zřejmě ale vůbec nevyvedlo z míry. Naopak, když vystoupila ze sprchy, podal jí ručník z jedné z přihrádek, a pak otevřel krabičku tampónů.

 „No ták!" vydechl, podávajíc ji jeden, když zaváhala, „věř mi, že nebudeš první žena, která si přede mnou, zavede do své pochvy tampón." Nelhal. Jenže byla první, u které se mu z toho rozklepala kolena. 

Byl sám ze své reakce překvapen. Cítil, že je to s ním den, ode dne horší a horší. Nejen, že ji nedokázal vypudit z hlavy a ani se kvůli tomu nevyspal. Ale horší bylo, že již neměl chuť, ani na svoje děvky. A něco takového, se mu nikdy nestalo. 

„Fajn," řekl roztřeseným hlasem, když udělala, co chtěl, „ a teď znovu. Moje obligátní otázka. Chceš se vrátit do cely, nebo půjdeš se mnou?" Zakroužil v její tváři. Bylo znát, že váhá. A ani se nedivil, však ona cela, nebyla nic, pro tak křehké stvoření. 

„A..., a kam?" vykoktala. 

Zhluboka se nadechl. Dobře, ještě stále asi nepochopila, co po ní chce. Snažil se mluvit ale klidně, aby ji nevyplašil. 

„Ke mně! Chci, aby ses nastěhovala do mého pokoje. Chci tě mít u sebe," řekl zcela upřímně, „jsi moje. To je nesporné. Nemusíš se ale bát, že bych tě chtěl ihned znásilnit, ale je pravda, že chci, aby ses stala mojí milenkou." Povytáhl obočí v náznaku, jestli pochopila.

 „A..., ale já...,"polkla a znovu zčervenala, „vím, jaké praktiky preferuješ. Slyšela jsem, že ženy poutáš, a šleháš rákoskou. Slyšela jsem, že jsi dominantní a perverzní a..."

 Aidanovy zacukalo ve tváři. Měl co dělat, aby nevybouchl vzteky.

 „Vím, co jsi slyšela. Povídá se ledacos. Ledacos, je hodně přehnané," na chvíli se odmlčel, „ale věř, že až tě přiváži ke stropu. Až tě svážu tak, že se nebudeš moci hnout, a já si s tebou budu dělat, co chci, až ti naplácám, nebudu to já, kdo bude chtít, abych nepřestával." 

„Já..., raději bych zpátky do cely..., prosím." Zasténala. Ne již ale s tou hroznou nenávistí v hlase. Bylo v něm něco jiného. Možná strach, a snad stud. 

„Dobře." Zašeptal jen Aidan, a pevně semkl čelisti.