Samantha zalapala po dechu. Něco takového, opravdu nečekala. I jí, se srdce rozbušilo jako zběsilé. 

Najednou jí představa, že by měla odejít, přišla nemyslitelná. Vrátila se sem, přeci jen kvůli němu. Kvůli tomu, že ho miluje. Byla si tím jistá, jako ničím na světě. 

Jeho nabídka, ji překvapila. Ale uvědomila si, jak moc, ji asi miluje, když něco takového udělal.

 Stála, a dívaje se na jeho záda, najednou nevěděla, co má dělat. Nervózně přešlápla z nohy na nohu. 

Najednou zatoužila, aby ji Matylda poradila. Dala jí sice nějaké rady a instrukce, ale ani ona, zřejmě nemohla tušit, co chce udělat. 

Zhluboka se nadechla a otevřela ústa. Chtěla něco říci, ale jakoby se jí slova, vzpříčila v krku.

 „Aidane..., já..." vykoktala nakonec. Celá se roztřásla strachem, že o něj znovu přichází. 

Pak si vzpomněla na to, že jí Matylda radila, aby byla zcela upřímná. Aby poslouchala své srdce. Aby mu řekla, co cítí. 

„Aidane..., já..., nechci odejít." Vydechla nakonec, a do očí se jí nahrnuly slzy. Nedokázala je zastavit. 

Aidan na moment ztuhl. Zamrkal, zhluboka se nadechl, a pak se na ní otočil. 

„Proč ne?" povytáhl udiveně obočí, „to jediné, jsi přeci celou tu dobu chtěla. Již od prvního okamžiku, co tě tvůj otec vyměnil, za svůj život, Samantho." Zašeptal, kroužíc v jejím obličeji, a hledajíc odpověď. 

„Já jsem se nezměnil, Samantho. Jsem stále stejný. Ten, kterého jsi jednou nazvala nechutným nad-samcem, zvrhlým predátorem, nebo sexuálním úchylákem. Nezměnil jsem se. A nikdy nezměním." 

„Já..., já..., vím," zavzlykala, „nemyslela jsem to tak. Nebo možná myslela, než jsem tě poznala, já..." na moment si přikryla tvář dlaněmi. Díval se na ni, a vůbec jí to neulehčoval. 

„Jsem, boss mafie Casa Mio Onore, Samantho. Cos o mě slýchávala, byla mnohdy pravda. A jako takový, jsem opravdu nelítostný a krutý. Musím být. Na mých rukou, je krev, ale mé svědomí, je čisté. Nemůžu se chovat jinak, i kdybych chtěl. Set-sakra se zlou, bych se potázal." 

„Já..., já vím, Aidane. Pochopila jsem to," popotáhla a utřela si uslzenou tvář, „pochopila jsem všechno. Vím..., jaký jsi doopravdy." Vyhrkla.

„Vážně?" udiveně zamrkal, „jaký tedy jsem, Samantho? Jaký asi můžu dle tvého názoru být, když mě při první příležitosti opustíš?" nedokázal si tuto poznámku odpustit. Však právě to, ho tížilo ze všeho nejvíce. 

Nestane se to po té znovu? Co když ji uvěří, a ona ho znovu opustí? Další takovou ránu, by již jistě nevydržel. 

„Jsi..." polkla a sklopila zrak. Najednou se před ním tak moc styděla. 

Vůbec se jeho postoji vlastně nedivila. Moc dobře si uvědomovala, že si všechno, do posledního písmenka, způsobila sama. 

Však on se k ní nikdy nechoval špatně. To, jak se o ní staral. Jak o ni pečoval a chránil ji. Jak se k ní choval. Jak ji miloval.

 I ona, leč nezkušená, poznala, že ji miluje. A že vše, vychází z jeho srdce. Z jeho povahy. Není to jen pouhé poblouznění, které vyprchá, až se jí nabaží. Je to něco víc. 

On je prostě takový. Je citlivý. Milující. Ochranitelský. Pečující a hodný. Je všechno, jen ne to, co něm slýchávala.