„Zavolej mi Samanthu, Matyldo." Řekl Aidan, po večeři. 

Když se vrátil večer domů, bez jediného slova zasedl ke stolu, a po celou dobu večeře, neřekl ani slovo. Vypadalo to, že usilovně přemýšlí o něčem bolestivém. Výraz jeho tváře, tomu napovídal.

 Celý den nedokázal myslet na nic jiného, jak na to, jak se spolu milovali. Jak ho svedla a jak si ji vzal. 

Bylo to opravdu naprosto něco jiného, než když si bral svoje děvky. Bylo to překrásné a výjimečné. Přesně takové, jak si po celou dobu uchovával v paměti, po dobu její nepřítomnosti.

 A ke svému překvapení, došel k jedinému možnému závěru. Nedokáže vedle ní žít, aniž by ho milovala. Ta představa, byla pro něj nemyslitelná.

 I kdyby ji donutil, aby setrvávala v jeho pokoji, a on se k ní večer vracel, nedokázal by to. Potřeboval cítit její lásku. Náklonnost. Potřeboval vědět, že po něm touží proto, jaký je. Ne proto, kým je. 

„Aidane?" ozval se tichý hlásek, ode dveří. 

Stál zrovna u okna a zamyšleně se díval ven. Trhl sebou a otočil se tím směrem. Stála v prostředku pokoje a dívala se na něj.

 Překvapeně povytáhl obočí, když spatřil její podivný úbor. Byla zabalena jen v bílé prostěradlo. Vypadala zranitelně a nervózně.

 „Já..., omlouvám se, ale..." vykoktala, když si všimla jeho překvapeného pohledu, „můj šat je v prádle a uniforma též. A jiné oblečení nemám." 

Nevěřícně si odfrkl. Může jí koupit cokoliv, si bude přát. Koupí ji všechno na světě, klidně celý obchod i s prodavačkou, když ho bude milovat.

 „To..., to je v pořádku." Dostal ze sebe ale ztěžka.

 Pohled na ní, jen v tenké látce, zavázané nad prsy, ho nesmírně vzrušoval. Nejraději by ji popadl do náručí, a odnesl do své postele. A miloval se s ní tak dlouho, dokud by mu konečně neřekla, co chce tak moc slyšet. 

„Dlouho jsem přemýšlel, Samantho, a chtěl bych ti něco říci." začal, ale srdce mu bušilo jako o závod.

 Však to, co chtěl říci, mu samotnému rvalo srdce. Ale byl si vědom toho, že nemůže nikoho, ani jí, nutit k tomu, aby ho milovala. A tudíž, ji k sobě ani násilím poutat. Bylo to těžké rozhodnutí, a věděl, že sám bude trpět víc, než kdy před tím.

 „Dávám ti volnost, Samantho," vyhrkl ze sebe rychle. Bál se, aby si to nerozmyslel, „nechci tě tu držet proti tvé vůli. Nemusíš se samozřejmě obávat, o budoucnost svých bratrů. Své slovo, vůči nim, zpátky nevezmu." 

Zprudka vydechl nahromaděný vzduch v plicích. Po celou dobu, měl snad skoro zatajený dech. Tep mu divoce bušila v žilách, a jeho srdce pukalo bolestí. 

Zakroužil v její udivené tváři. Čekal. Modlil se. Doufal, v zázrak. Tak moc si přál, aby mu řekla, že jeho nabídku nepřijímá. Že ji nemůže přijmout, z jednoho, jediného důvodu. Ale její výraz, mu srdce rozbušil ještě více. 

Zhluboka se nadechl a pak se pomalu otočil k oknu. Nechtěl, aby viděla, že se mu zaleskli oči.