„Tak co, Aidane?" zašeptala jedna z žen u jeho ucha a olízla jeho ušní lalůček, „ošukáš mě?"

 Aidan vztekle semkl rty, do úzké škvírky. Stoupla si zrovna mezi něj a jeho zorné pole na Samanthu, a to se mu vůbec nelíbilo.

„Udělám ti to, jak to máš rád," nedala se odbít a zajela prsty pod jeho košili, „a víš, že já to mám ráda do zadečku?"

 „To kurva, vím," procedil skrz zuby vztekle a změřil si ji naštvaným pohledem, „ale věř, že vím o hodně lepší variantě." Jeho oči znovu zabloudily k Samantě. Vypadalo to, že se každou chvíli snad rozbrečí, nebo uteče. To ji ale nechtěl dovolit. 

„Zmiz!" zařval rozzuřeně a vytáhl z kapsy balíček bankovek, „všichni!" hodil peníze na stůl, a pak s kamennou tváří, stále se dívajíc na Samanthu, čekal, až ženy posbírají opilého Anguse, a zavřou se za nimi dveře. 

„Ještě jsem ti nedovolil odejít." Řekl, když se Samantha hnula, aby opustila místnost.

 Stále stál na svém místě, opřen o římsu krbu, a sledoval ji.

 Samantha zaváhala. Sklopila hlavu, a snažila se dostat svůj dech pod kontrolu. Měla chuť prchnout, ale moc dobře věděla, kde je její místo. 

Nyní mu opravdu patřila, a vybrala si to sama. Přistoupila na nápad svých bratrů, protože ho chtěla zpátky. Ale i když si byla vědoma jejich rad ohledně svádění, prostě to nedokázala. Srdce ji bušilo jako o závod, a najednou se nedokázala ani hnout.

 „Tak ty jsi tedy dárek od tvých bratrů, abych je byl ochoten přijmout do svých služeb?" ve tváři mu zacukalo.

 Když se na ni díval, jeho srdce přetékalo láskou, i zlostí najednou. Zlostí nad tím, že se tomu citu, nedokáže ubránit. Ale také nad její zradou. Stále byl přesvědčen, že ona, k němu lásku necítí. Však odešla by od něj, kdyby ano? A jeho tvrdohlavost, si nechtěla přiznat za nic na světě opak.

 „Tak dobrá," řekl po chvíli, „co všechno, jsi ochotna ve své roli, do které ses sama pasovala, udělat?"

 Samantha k němu konečně vzhlédla. Nadechla se k odpovědi, ale vlastně nevěděla, co mu na to říci. Byla si vědoma toho, že sama tvrdila svým bratrům, že je ochotna udělat vše. Když se na něj ale dívala, dostala strach. Ne možná z toho, že by ji byl schopen jakkoliv ublížit, ale z toho, že ho navždy ztratila. 

„Já...," vykoktala konečně, „cokoliv přikážete, pane."

 Aidan zprudka vydechl. Na tváři se mu objevil rozčarovaný a smutný výraz. Nalil si skleničku a kopl ji do sebe.

 „Aha..." řekl po té, a znovu se na ní podíval, „nuže dobrá! Již tedy jen, pane? Již ne, Aidane?" ve tváři mu zacukalo, „jak chceš!" Zamračil se, a nalil si ještě jednu sklenku. Srdce mu bušilo tak, že měl strach, že se jistě musí obsah sklenky vylít na zem.

 Měl chuť začít křičet. Nadávat. Zeptat se jí, proč to vlastně udělala. Proč? Když ji tak miluje. Když ještě nyní, má v paměti chuť její kůže. Stále slyší její vzdechy. A cítí vzrušení, z jejich milování.

 Však tomu bylo poprvé v životě, co plakal. Když toho dne přišel domů, a ona tu nebyla, zavřel se v pokoji, a dlouho se díval na snubní prsten ve své ruce. A najednou nemohl uvěřit tomu, že tu není. Bylo to poprvé, za jeho život, a slíbil si, že i naposledy, kdy ho nějaká žena rozplakala.

 „Dobře tedy," vypravil ze sebe, a snažil se ze všech sil, aby nepoznala, jeho rozpoložení, „tak v tom případě musím říci, že ten striptýz, nebyl tak špatný nápad."

 Samantha do široka otevřela oči a zhluboka se nadechla. Otevřela ústa, aby mu řekla, že nikdy, ale hned je zase zavřela. Může si za to sama. Je to jen, a jen, její vina. 

„Tak co, Samantho," zabodl do ní svůj zrak, „jsi ochotna, mi předvést striptýz?"