Venku se pomalu rozednívalo, a Aidan ležíc na posteli, pozoroval spící Samanthu. 

Skoro celou noc, nemohl spát. Stále se mu v hlavě honila spousta nevyřešených otázek, týkající se právě jí. A dospěl k rozhodnutí, že se musí vyřešit co nejdříve. 

Hned ráno, ho čekala cesta, kterou nemohl odložit. Schůzka s Italskou mafií, New Destino.

 Italská mafie, si potrpěla na formality. Respektive její boss, Marcello Fregatti. Vždy, po jejich jednání, se konala jakási oslava, na které Marcello Fregatti pozval plno luxusních děvek, a odmítnutí, by se považovalo za neslušné.

 Nikdy mu to nevadilo. Vlastně naopak. Vždy si to užíval, jak jen to bylo možné. Ale nyní, se mu ta představa, a vlastně ani nevěděl proč, začínala příčit. Však neměl přeci důvod. Stále byl sám a svobodný. 

A i když měl Dylen zřejmě pravdu, a zamiloval se, čemuž ale stále nemohl uvěřit, stejně nevěděl, zda ona, jeho city opětuje. Nebo zda někdy bude. 

Byl v zoufalé situaci. Měl v posteli ženu, do které se tedy zřejmě zamiloval, ale jediná možnost, jak si ji zde mohl nechat, byla, aby zde zůstala dobrovolně. 

Patřila mu. Byla nyní jeho majetek, se vším všudy. On ale netoužil po děvce, kterých mohl mít na každém prstu deset. Chtěl ji vlastnit jinak. Chtěl, aby ho milovala. Ctila. Čekala na něj v jeho pokoji. Posteli. Toužil poznat ten pocit, když se vrátí domů, a čeká na něj žena, která ho miluje. Jako vězeň, v jeho suterénu, by byla pro něj bezcenná.

 Najednou se zachrula a otevřela oči. Zčervenala, když se setkala s jeho pohledem. 

„Dobré ráno." Zašeptal. Vztáhl k ní ruku, a pohladil ji po tváři. 

Neucukla. Vzhlédla k němu a na její tváři, se objevil stydlivý úsměv. 

„Samantho," začal opatrně, „musím ti něco říci." Zhluboka se nadechl, a snažil se zformulovat do slov vše, co měl na srdci. 

„Dnes odjíždím do Palerma. Čeká mě velmi důležité jednání, s Italskou mafií. Vrátím se za čtyři dny. Matylda, se o tebe postará, ale je tu něco, co bych chtěl vyřešit, ještě než odjedu." Na moment se odmlčel. Srdce se mu rozbušilo jako o závod, ale musel to udělat. Neměl na vybranou. Nebo měl, ale vybral si, a nyní, již záleželo jen na ní. 

„Samantho, jistě znáš, naše zákony. Víš, co obnáší to, že tě tvůj otec vyměnil, za svůj život. Nyní, mi patříš, to je nesporné. Já, ti ovšem dávám na vybranou," polkl a zprudka vydechl, „buďto se staneš mojí milenkou, nebo se vrátíš zpátky do suterénu. Já ti slibuji, že se k tobě budu vždy, chovat s respektem a úctou, a nikdy tě nebudu do ničeho nutit. Bát se mě nemusíš. Nikdy bych ti neublížil. Ale pro mě, je toto, jediné řešení. Pakliže mě nechceš, a vybereš si raději druhou možnost, pak mě již nikdy neuvidíš. To ti slibuji též." Poslední slova, již jen zašeptal. 

Ta druhá možnost, se mu vůbec nelíbila. Protože věděl, že zabít, ji nedokáže a zůstat zde, by nemohla. Trpěl by možná více, nežli ona. 

„Záleží nyní, jen na tobě. Až se vrátím, budeš mě čekat zde, v mém pokoji a v mé posteli, jako moje milenka, nebo dole v cele, jako můj vězeň. Je to jen na tobě."