Aidan zaklapl svůj laptop a unaveně se protáhl. Bylo to již několikátý den, co se pořádně nevyspal. 

Když s ní lomcovala horečka, nespal vůbec. Seděl vedle ní, a neustále hlídal, zda dýchá. Připadal si již jak paranoidní. 

Pomalu každou hodinu, přebaloval prostěradlo, do kterého jí balil a snažil se o to, dostat do ní alespoň trochu tekutin. 

A pokaždé, když se jen trochu pohnula nebo zasténala ze spánku, vyděsil se tak, jak nikdy v životě. 

To, že se jí konečně ulevilo, ho uklidnilo. Velký balvan, který mu ležel na srdci, z něj konečně spadl, a on si trochu oddychl. 

Tak velký strach o někoho, ještě nezažil. Ale zároveň s tím, dostal strach, že o ni přijde. Že již nebude mít důvod, jí tu držet. A to on si najednou nechtěl ani na moment připustit.

 Odložil laptop na noční stolek a podíval se na její spící tvář. Její víčka, se lehce zachvěla. Zbystřil. Buďto sní, anebo jen předstírá spánek.

 Po tváři mu přelétl úsměv. Vztáhl ruku, a odhrnul pramen vlasů, z jejího čela. Její víčka, se znovu zachvěla. A poznal, že i rychleji začala dýchat. 

„Samantho." Zašeptal. Poprvé, ji oslovil jejím jménem. I jemu samotnému, se z toho rozbušilo srdce.

 Nevěřícně zatřásl hlavou, nad svým rozpoložením. Nikdy by si nepomyslel, že jen to, ho dokáže tak rozrušit. 

Ale zřejmě i jí. Podívala se na něj s doširoka otevřenýma očima. Usmál se na ní, aby ji nevyplašil.

 „Jak se cítíš? Nepotřebuješ něco?" vydechl a nahlas polkl. To jak se na něj dívala, mu rozbušilo srdce. 

Ještě nikdy, si nepřipadal tak bezradný. Seděl vedle ženy, která již svou pouhou přítomností, mu zvedla adrenalin v těle, a on toužil po jediném. Být s ní.

 Byl to pro něj zvláštní a neznámí pocit. To se mu ještě nikdy, s žádnou ženou nestalo. Vždy mu šlo jen o jediné, ukojit svůj chtíč. Ovšem nyní, mu ani nepřišel na mysl. Chtěl jen, aby se cítila v bezpečí. 

„Já..., ne..., děkuji." Vykoktala rozpačitě a sklopila zrak. Jeho nahá hruď, ji stále rozptylovala. Všechny myšlenky, jakoby se vypařily do neznáma. 

„Postarám se o tebe, Samantho," řekl, a zakroužil v její tváři, „chtěl bych, abys věděla, že se nemáš čeho obávat. A nemusíš přede mnou cítit rozpaky. Dělám to rád." poslední slova, již jen zašeptal. Vyletěli z jeho úst, skoro sami, aniž by chtěl. Ale byla to pravda. 

Poprvé za svůj život měl pocit, že ho někdo potřebuje. Jiným způsobem, než doposud. A tak moc si přál, aby i ona to cítila stejně. 

„Jsem Aidan," pokračoval, když jen zalapala po dechu, „byl bych moc rád, kdybys mi tak říkala." Zakotvil v její tváři a zprudka vydechl nahromaděný vzduch z plic. 

Tak rád by slyšel své jméno z jejích úst. Zdálo se mu najednou, že již jen to, by ho snad naprosto vyvedlo z rovnováhy. Rozehřálo a snad i vzrušilo. Jen to, kdyby ho oslovila s láskou ve svém hlase.