Samantha poslušně snědla celou misku vývaru, kterým ji Aidan nakrmil. 

Pokusila se ještě o jeden odpor, který ale nebyl nic platný, protože se evidentně rozhodl, se o ni starat. Cítila se ovšem nesvá. Styděla se před ním. 

Kdykoliv se setkala s jeho jiskřivě modrýma očima, sklopila zrak, a cítila, jak rudne. 

„Fajn," řekl spokojeně, když dojedla, „teď si lehni, a spi. Potřebuješ hodně odpočívat." Zabalil ji do deky jako miminko a zaváhal.

Přemýšlel, zda ji tu může nechat několik minut samotnou. Potřeboval zavolat doktora Delroye, a nechtěl, aby jeho rozhovoru byla přítomna.

 „Dojdu si vyřídit jeden důležitý telefonát, ty se ani nehni z postele!" zavelel a zamračil se, aby dodal svým slovům váhu. Obrátil se ke dveřím, ale zarazil se v pohybu.

 „Nepotřebuješ na záchod?" napadlo ho, a otočil se ještě na ní.

 „Ne..., myslím, že ne," zašeptala, celá rudá, „zvládla bych to, když tak sama." 

Aidan do široka otevřel oči a rozzlobeně se na ní podíval. „Tak to ať tě ani nenapadne! Máš zákaz, vylézat z postele!"

 „Ale..., nemůžeš mě přeci nosit na záchod." Pokusila se zaprotestovat.

 „To tedy nevím proč ne?! Dělám to celou dobu, a budu v tom kruci pokračovat dál, dokud nebudeš v pořádku! Sama bys na záchod ani nedošla!" pomalu mu přeskočil hlas zlostí.

 Nadechoval se ještě k tomu, že ji řekne, že neudržela v ruce ani toaletní papír, a on se o ni postaral i v tomto směru, nechtěl ji ale přivézt do rozpaků, a poznámku spolkl. 

„Za pár minut, jsem zpět." Řekl ještě. Změřil si ji pohledem a zmizel za dveřmi.

 „Za hodinu vás očekávám, Delroy," zavrčel Aidan do telefonu, když zasedl za stůl, ve své pracovně, „a potřebuji od vás, abyste tu dívku vyšetřil a doporučil delší rekonvalescenci."

 „Samozřejmě, pane Kane, i když nevím, jak to udělám, jestli bude v pořádku..."  

 „To je mi fuk, jak to uděláte!" skočil mu Aidan do řeči, „třeba jí předepište vitamíny s tím, že to jsou tablety, při kterých nesmí opouštět lůžko. Zkrátka si nějak poraďte! A očekávám profesionální přístup a buďte pokud možno přísný a nekompromisní. Víte přeci, že to dokáži ocenit, že pane Delroy?" 

„Jistě, pane Kane. Spolehněte se." Přitakal Delroy a Aidan zavěsil.

 Byl spokojen. Potřeboval Samanthu udržet ve svém pokoji, co nejdéle. Vlastně ani sám nevěděl proč, ale v kdesi v koutku mysli doufal v něco, co sám stále nedokázal nijak pojmenovat.

 Unaveně se opřel do opěradla židle a zadíval se před sebe. Tak zvláštní pocit, který obestíral jeho duši, ještě nikdy necítil.

 Byl zmatený ze svých pocitů. Byl zmatený sám ze sebe, a ze svého chování, které mu ale přišlo samozřejmé. 

Cítil potřebu, ji chránit a starat se o ní. Poskytnout ji svoji ochranu. Svou náruč a všechno, co bude potřebovat. 

Ale hlavně cítil, že touží potom, aby ona potřebovala jeho. Aby se na něj nedívala již, tím zoufalým a odsuzujícím pohledem. 

Tak moc, v její tváři, chtěl vidět něco jiného. Ale co? Co, když ani sám neví, co ten svíravý pocit u žaludku, kdykoliv se k ní přiblíží, znamená.