Aidan se od Samanthy nehnul. Celou noc vyměňoval prostěradlo, do kterého byla zabalená. Skoro ani nespal. 

Nehnul se od ní ani celý den. Zrušil všechny obchodní schůzky a hlídal jí. Každé její neklidné zavrtění ze spánku, nebo povzdechnutí, ho skoro vyděsilo. 

Během dvaceti čtyř hodin, musel doktor Fiodor Delroy, na jeho žádost, dvakrát znovu přijet zkontrolovat její stav. A i když ho ujišťoval, že se nemá čeho obávat, Aidan stejně nedokázal zamhouřit oka.

 „Měl byste se jít najíst, pane." Řekla Matylda, když po zaklepání, vstoupila do dveří jeho pokoje.

 Aidan sedící na posteli vedle spící dívky, něco ťukal do svého laptopu na klíně. 

„Nemám hlad, Matyldo." Zašeptal. Ale Matylda se nenechala odbýt. 

„Už jste skoro dva dny nic nejedl. A tímto jí nepomůžete. Večeři máte na stole, pane. Pohlídám ji. Nemusíte se o ni bát." 

Aidan se zamračil. Nechápal, proč si všichni myslí, že má o ní strach. To je to na něm tak vidět?

 „Dobře, Matyldo," řekl nakonec. Matylda byla jediná, se kterou se nerad dohadoval, „za chvíli jsem zpět. Nehni se od ní." 

Když za Aidanem zaklapli dveře, Matylda si sedla na židli vedle postele. Po tváři ji přelétl úsměv. Vidět Aidana v takovém stavu, ji dělalo dobře. Byla si již stoprocentně jistá, že se zamiloval. I když věděla, že on si to stále ještě nechce za žádnou cenu přiznat. 

„Ma..., Matyldo." Ozval se najednou ospalý a unavený hlásek z pod deky. 

„Spi děvče. Vše je v nejlepším pořádku." Položila ji dlaň na čelo. Stále měla horečku, ale již ne tak vysokou.

 „Kde..., kde je?" vydechla Samantha a rozhlédla se kolem. 

„Myslíš Aidana? Musel se jít najíst. Však se od tebe skoro dva dny ani nehnul. Spi. Myslím, že jsi v nejlepších rukou. Věř mi." Povzdechla si, když viděla zoufalý a tázavý pohled dívky. 

Ona ho znala nejlépe. Věděla, jaký je. A co se skrývá pod jeho drsnou slupkou. A i když byl tím, čím byl, a v soukromém životě, také nebyl žádný jelimánek, stejně média mnohdy přeháněla.

 Je pravda, jeho sexuální život, byl možná trochu divoký, ale měl na to právo. Neměl přeci závazků. A i ona věděla, že si tím stejně většinou kompenzoval svou samotu.

 „On není zlý. Až ho lépe poznáš, děvče, uvidíš, že ses v mnohém mýlila. Slyšela jsi o něm možná ledacos, ale já vím, jaký je doopravdy. Skus zapomenout na vše, cos o něm slyšela a soustřeď se jen na to, co je nyní," naklonila se k ní a soucitně se usmála, „bude tě na rukou nosit, děvče. Jen mu k tomu musíš dát příležitost." 

Samantha se nadechovala k odpovědi, ale únava ji to nedovolila. Vzápětí zavřela oči. 

„Děkuji ti, Matyldo," vydechl Aidan, když vstoupil do pokoje, „jak jí je?" V jeho očích se zračil strach a úzkost. Opravdu měl o ní strach.

 „Zase usnula, pane. A vy, byste měl také. Doktor přeci říkal, že to není nic vážného." 

„Doktor..., doktor..." zabrblal Aidan, „já přeci vidím, jak jí je! Jestli se to brzy nezlepší, postarám se o to, aby si Delroy už nezaordinoval."