Tři roky. Tři dlouhé roky, během nichž se země otřásala pod tíhou války.

Phelan stál na vrcholu kopce, jeho postava vrhala dlouhý stín na zničené pole pod ním. Jeho meč byl těžký, pokrytý krví nepřátel, a jeho dech byl přerývaný. Bitva skončila. Další vítězství. Ale v jeho srdci nebylo místo pro radost.

Jeho tvář byla zjizvená, jeho tělo unavené. Každá jizva na jeho kůži byla připomínkou boje, každá bolest v jeho těle byla důkazem jeho odhodlání. Ale nejhlubší jizva byla ta, kterou nikdo neviděl – ta, kterou mu zanechala Linnet.

Po její ztrátě se Phelan vrátil na hrad jako zlomený muž. Rhys mu vysvětlil, co se stalo. Linnet nezemřela. Vrátila se do svého světa, do budoucnosti, odkud přišla. Ale pro Phelana to bylo stejné, jako by zemřela.

Věděl, že už ji nikdy neuvidí. Rhys mu řekl, že návrat zpět by byl nemožný – že Linnet měla jen jednu šanci, a tu využila.

Rhys sám byl zničený. Ztratil svou sestru, svou jedinou rodinu. Ale rozhodl se, že se už nevrátí do budoucnosti.

 „Nemohu riskovat," řekl Phelanovi, jeho hlas byl tichý, ale pevný. „Kdybych se vrátil, mohl bych zůstat uvězněn tam. A tady... tady mám povinnost. K tobě. K Astrid."

Phelan přikývl, ale jeho oči byly prázdné. Od té chvíle se jeho život změnil. Už neexistovala radost, jen boj.

 Boj proti církvi, která mu vzala vše, co miloval.

≈≈≈

Phelanova válka proti církvi byla nemilosrdná. Jeho pověst se šířila jako oheň. Lidé ho nazývali Barbarianem, ale teď to bylo jiné. Teď to bylo jméno, které vzbuzovalo strach. 

Barbarian. Tentokrát to nebylo slovo opovržení. Bylo to slovo, které znamenalo sílu.

Církevní pevnosti padaly jedna po druhé, jejich muži byli poraženi, jejich vliv slábl.

Církevní kapitulové a zástupci začali utíkat, když slyšeli, že se blíží. Ale Phelan je vždy našel. Nikdo z nich nebyl v bezpečí.

Phelan byl neúprosný. Každý jeho útok byl veden s precizností a zuřivostí, která děsila i jeho vlastní muže.

První bitva byla rychlá a brutální. Phelan vedl své muže proti první pevnosti církve s takovou zuřivostí, že nepřátelé sotva stihli pozvednout zbraně. Jeho hněv byl jako zuřící bouře, pohltil vše, co mu stálo v cestě.

Každá další bitva byla stejně nemilosrdná.

S každým dalším vítězstvím Phelan upevňoval svou pověst neporazitelného válečníka. Jeho jméno bylo pro církev prokletím, a přesto se stalo legendou mezi jeho lidem. 

Ale v jeho mysli nebylo místo pro legendy. Nebyl hrdina. Byl muž, kterého poháněl jediný cíl – zničit církev do posledního dechu.

Byly bitvy, které trvaly hodiny, jindy dny. Pevnosti, které vzdorovaly, a ty, které se vzdaly, ještě, než Phelan dorazil. Ale žádné z nich ho nezastavily. Ani slzy kapitulujících kněží, ani šepoty o jeho nemilosrdnosti. Nic nezměnilo jeho odhodlání.

Po jedné z bitev, kdy zbořil další z církevních opěrných bodů, seděl Phelan se svými muži u ohně. Byli vyčerpaní, ale živí. Jeden z mladších válečníků se podíval na Phelana, jeho hlas roztřesený.

„Můj pane, je tohle všechno... konečně konec? Už jsme porazili téměř každého, kdo nám stál v cestě."

Phelan zvedl pohled od plamenů, jeho oči temné jako bouře. „Ne," pronesl tiše, ale jeho hlas zněl jako hrom. „Dokud existuje jediný, kdo si říká církevní muž, dokud jejich jméno šeptá vítr – nekončíme."

Hazel, sedící naproti, sevřel ruce v pěst. Pořád si pamatoval Phelanova slova v první den války. Viděl, jak jeho bratr prochází bitvu za bitvou, přičemž ztrácí kousek sebe. Jizvy na jeho těle byly hluboké, ale ty na jeho duši byly nekonečné.

„Bratře," začal tiše, „co z toho zbyde? Co zůstane, až jejich poslední muž padne?"

Phelan neodpověděl. Jeho pohled se upíral na plameny, jako by v nich hledal odpovědi, které tam nikdy nebyly. Věděl, že po válce nezůstane nic. Ne jemu. Ale jeho zuřivost byla silnější než cokoliv jiného. Nemohl zastavit. Ne dokud... dokud bolest, která ho spaluje, nezmizí. Ačkoliv věděl, že nikdy nezmizí.

≈≈≈

I Rhys byl součástí těchto let. Od chvíle, kdy Linnet zmizela, byl jeho hlasem rozumu, ale i rozpolcenosti. Věděl, že nemohl opustit Astrid, přesto ho Phelanova zuřivost děsila.

„Jsi jako zuřivý vlk, který ztratil svou smečku," řekl mu jednoho večera, když seděli sami. „Ale vlk, který bojuje jen z pomsty, nakonec sám zemře."

„Možná," odpověděl Phelan, jeho tón byl tichý, ale neústupný. „Ale už na tom nezáleží."

„Záleží na tom Astrid," řekl Rhys klidně. „A mně. Ty už nevidíš, co zůstalo. Já vidím. A někdo z nás to musí chránit, Phelane."

To byl okamžik, kdy si oba bratři ve zbrani uvědomili, že jejich cesty se sice protínají, ale nikdy se nebudou ubírat stejným směrem. Phelanovo odhodlání bylo jeho břemenem. Rhysovo bylo jeho oporou. Ale ani jeden z nich nezapomněl na Linnet.

≈≈≈

Po třech letech válek stál Phelan na kopci, obklopený tichým polem. Nohy mu stály pevně na zemi, která byla ještě vlhká krví nepřátel, kteří tu padli. Jeho meč byl těžký, téměř se mu zdálo, že váží více s každou bitvou. Ale i když jeho tělo přemohl klid po bitvě, jeho mysl nebyla klidná.

Díval se dolů na zbytky poslední církevní pevnosti. Bylo to jejich centrum moci. Teď se z něj zvedaly sloupy kouře a země byla posetá těly jeho nepřátel. Vyhrál. Vyhrál válku, kterou začal z lásky a ukončil z bolesti.

Muži oslavovali, jejich hlasy se nesly vzduchem jako vítězný chorál. Ale Phelan neslyšel ani slovo. Jeho oči, propálené bolestí a vzpomínkami, se upíraly k obzoru.

„Vyhrál jsi," pronesl Hazel, který stál vedle něj. „Církev je pryč. Už ti nemohou ublížit."

„A co na tom záleží?" zašeptal Phelan, jeho hlas byl roztříštěný jako zlomené zrcadlo. „Ona je pryč. Už se nevrátí. A já... já už nemám proč bojovat."

Hazel sevřel bratrovo rameno, ale Phelan jen zavrtěl hlavou. Sundal si těžký plášť a nechal ho spadnout na zem. Jeho ruce, silné jako ocel, se přitáhly k jeho obličeji.

Poprvé po třech letech – poprvé od její ztráty – z něj vytryskly slzy. Stál tam, mocný válečník, zlomený muž. Vítězný... a přesto poražený.