Odpolední slunce vrhalo na nádvoří zlatavé světlo, které jemně zahalovalo vše kolem. Na lavičce poblíž starého dubu seděl Rhys, jeho ruka jemně svírala rameno Astrid, jeho ženy, která se k němu tiskla.

Její tvář byla naplněná klidem, zatímco její oči s něhou sledovaly dvě malé postavy, které se honily po trávě. Malá Anna, prvorozená dcera, se smála zvonivým smíchem, zatímco její mladší sestřička Lila šťastně cupitala za ní.

„Nikdy bych neřekl, že tohle všechno někdy zažiju," zamumlal Rhys, jeho hlas byl klidný, ale v očích se mu odrážela hluboká vděčnost.

Astrid k němu vzhlédla, její pohled byl plný lásky. „Tohle je díky Linnet," řekla tiše. „Bez ní by tady nebyla ani Lila. Ani my dva."

Rhys přikývl, jeho mysl krátce zalétla k jeho sestře. Bylo to už tři roky od chvíle, kdy ji viděl naposledy, a přesto vzpomínky na ni nikdy nezmizely.

„Doufám, že..." jeho hlas se na okamžik zadrhl, než pokračoval. „Doufám, že našla svůj klid."

Astrid mu stiskla ruku. „Věřím, že ano."

Nedaleko stáli Hazel a Mangus, kteří se s pár strážemi pokoušeli opravit starou dřevěnou ohradu. Jejich smích se nesl vzduchem, když Mangus ztratil rovnováhu a téměř spadl do sena.

Život na hradě pokračoval navzdory všemu, ale ti, kteří znali Phelana, cítili jeho nepřítomnost i ve chvílích radosti.

Pak se to stalo.

Byl to okamžik, který změnil vše. Náhlý záblesk světla – jemný, ale dostatečně silný, aby přitáhl pozornost všech. Rhys se narovnal, jeho oči se rozšířily, zatímco Astrid sevřela jeho paži.

„Co to bylo?" zašeptala.

Na nádvoří, přímo uprostřed prostoru, kde děti ještě před okamžikem dováděly, stála Linnet.

Její dlouhé vlasy se leskly ve slunci, její pohled byl odhodlaný, ale její tvář nesla stopy času, který prožila. A vedle ní stál chlapec, sotva tříletý, s očima tak temnými a hlubokými, že nikdo nepochyboval o tom, kdo je jeho otcem.

Hazel a Mangus zůstali stát jako přimražení, jejich nástroje zapomenuté v rukou. Lidé, kteří byli poblíž, se začali sbíhat, jejich šepoty se rychle změnily v nadšené výkřiky.

„Je to paní hradu!" „Linnet se vrátila!" „A to dítě... podívejte se na něj!"

Atmosféra na nádvoří se okamžitě změnila. Lidé byli plni radosti, jejich tváře zářily, protože věděli, co to znamená. Linnet byla zpět. A jejich náčelník – ten, jehož duše se jim zdála vzdálená a ztracená – mohl konečně najít cestu zpět k životu.

Rhys udělal první krok směrem k ní, jeho dech se zadrhl, když se jejich pohledy setkaly. „Linnet," zašeptal, jeho hlas se zlomil.

V té chvíli sestoupil Phelan ze schodů hradu přímo na nádvoří. Jeho kroky byly pomalé, jeho pohled těžký, jako by na svých ramenou nesl váhu celého světa. Nesl na ramenou tíhu myšlenek, které ho už tři roky pronásledovaly. Ale pak...

Ztuhl.

Zarazil se uprostřed kroku, jeho ruka zůstala zavěšená ve vzduchu, jako by zapomněl, co má udělat dál. Jeho oči, které byly dosud tak prázdné, se rozšířily a zůstaly upřené na obraz před ním. Linnet. Linnet stála na nádvoří, živá. A vedle ní... malý chlapec. Chlapec, jehož tvář byla jako věrná kopie jeho mladšího já. Temné oči, silná čelist, náznak zarputilosti, která byla nezaměnitelně jeho.

Srdce mu začalo bušit tak silně, že měl pocit, že ho snad uslyší i ostatní. Cítil, jak se jeho dech zasekl, jak se mu celé tělo proměnilo v kámen. Je to sen? Je to klam, který mu zosnovala jeho unavená mysl?

Čas se zastavil. Nebyl schopen udělat jediný krok, jako by jeho vlastní tělo odmítalo uvěřit tomu, co vidí.

Dítě, které před ním stálo, na něj vzhlédlo. Malý chlapec s tak neuvěřitelně vážným pohledem na tak malého člověka. Jeho tmavé oči se setkaly s Phelanovými a chvíli mezi nimi panovalo napjaté ticho. A pak se ozval dětský hlas, čistý a přímý: „Kdo jsi?"

Phelanovy myšlenky se rozletěly do tisíce směrů. Nemohl pochopit, nemohl přijmout, co právě slyšel. Jeho oči sklouzly z dítěte zpět k ženě, která stála za ním. Linnet. Viděl v jejích očích slzy, viděl tam bolest i odhodlání, které mu tak zoufale chyběly. A pak uslyšel její hlas. Hlas, který slyšel jen ve vzpomínkách a ve snech, které ho každou noc pronásledovaly.

„To je tvůj otec, Thoriane," řekla Linnet jemně, ale pevně. Její hlas se nesl nádvořím, každý jeho tón byl naplněn emocemi, které se nedaly skrýt.

Phelan zůstal strnule stát. Nemohl se pohnout. Jeho pohled se znovu stočil k dítěti, které teď váhavě přistoupilo blíž. Malý chlapec zaklonil hlavu, aby mohl lépe vidět Phelanovu tvář.

A ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, něco uvnitř Phelana prasklo. Ta dýka, která se po tři roky zabodávala hlouběji do jeho srdce, se náhle zlomila. Bolest, kterou nesl, se proměnila v něco jiného – v radost, v naději, v něco, co už téměř zapomněl cítit.

Phelan zavrávoral dopředu. Jeho nohy se podlomily a poklekl na zem, jeho ruce se třásly, když je natáhl k chlapci. Dlouho zíral do jeho očí, aniž by byl schopen slova. Tohle je můj syn. Moje krev. Moje část, která přežila, i když já sám jsem se cítil mrtvý.

„Jsi můj," zašeptal nakonec, jeho hlas byl chvějivý, sotva slyšitelný. Jeho prsty jemně přejely po chlapcově tváři, jako by se ujišťoval, že je skutečný.

Linnet přistoupila blíž, její kroky byly pomalé, ale její oči se nezakolísaly.

„Ano, je tvůj, Phelane," řekla tiše. „A já jsem se vrátila. My jsme se vrátili."

Phelanovy oči se konečně stočily zpět k ní, jeho pohled byl plný slz, které už dál nemohl zadržet. Byly tam všechny emoce, které v sobě tři roky dusil – radost, bolest, láska, smutek, zoufalství i naděje.

„Nevěděl jsem..." zašeptal, jeho hlas se zlomil. „Nevěděl jsem, jestli tě ještě někdy uvidím. A nevěděl jsem, jak bez tebe dál."

„Jsem tady," odpověděla Linnet, její hlas jemný, ale pevný. „Už tě nikdy neopustím."

„Linnet," zašeptal, a slzy, které zadržoval, začaly téct. „Má lásko..." jeho hlas se zlomil, a po všech těch letech, po všech těch bitvách, které vedl se sebou samým, to konečně řekl. „Miloval jsem tě... vždycky jsem tě miloval. A nikdy nepřestanu."

Linnet, se slzami v očích, se k němu sklonila a jemně se dotkla jeho tváře. „A já nikdy nepřestala milovat tebe, Phelane," odpověděla, její hlas se třásl, ale v očích jí zářila pravda.

Phelan sklonil hlavu, jeho čelo se téměř dotklo země, když se snažil ovládnout příval emocí. Zhluboka se nadechl a pomalu zvedl zrak ke své ženě a svému synovi.

Pak natáhl ruce a objal je oba – Linnet i Thoriana. Jeho tělo se třáslo, jeho dech byl hluboký a nepravidelný, ale v tom objetí byla celá jeho duše.

Po třech letech se zlomený muž znovu spojil s tím, co mu bylo nejcennější. A v tom okamžiku, kdy držel svou lásku a svého syna, cítil, že se jeho svět konečně zacelil. Jeho srdce, po tak dlouhé době ztuhlé, se konečně rozbušilo životem.  

*** 

Tak toto byla poslední kapitola.