Vítr se proháněl nad hradbami, jeho studené nárazy přinášely ozvěnu nadcházející noci.

Phelan stál vysoko nad nádvořím svého hradu, jeho postava se tyčila proti temně modré obloze, kterou začínaly prořezávat první hvězdy. Od chvíle, kdy slunce zapadlo za obzor, už uplynula dlouhá doba, ale jeho oči zůstávaly upřené do dálky.

Bylo to jako rituál – každý večer stál na tomto místě, hleděl na horizont, přestože věděl, že tam nenajde nic, co by zaplnilo prázdnotu v jeho srdci.

Byly to tři roky. Tři dlouhé, bolestné roky od chvíle, kdy Linnet zmizela, a přesto její přítomnost nikdy neopustila jeho mysl.

Zavřel oči a viděl ji. Viděl její úsměv, slyšel její smích, cítil teplo její ruky na své. A pak viděl oheň. Její hlas, jak šeptá ta slova. A konec. Ten okamžik, kdy zmizela, jako by nikdy neexistovala.

Phelanův dech byl těžký, když otevřel oči, a jeho čelisti se sevřely. Tohle nebyl jen jeho boj. Jeho lid potřeboval vůdce, náčelníka, který by je vedl – který by se nezlomil pod tíhou své ztráty.

A tak bojoval. Každý den, každou hodinu, každou minutu. Vedl svůj lid železnou rukou, protože věděl, že si nemůže dovolit selhat.

Ale uvnitř něj zuřila bouře. Každý úder jeho srdce byl připomínkou toho, co ztratil. A každý pohled na nádvoří, kde s ní sdílel své chvíle, mu připomínal, jak prázdný je jeho život bez ní.

„Linnet," zašeptal do větru. Jeho hlas byl tak tichý, že ho slyšel jen on sám. „Jak mám bez tebe jít dál?"

Hazel stál u vchodu na hradby, jeho oči pozorovaly bratrova široká ramena, která nesla tíhu celého světa.

„Nemůže takhle pokračovat," zamumlal tiše, jeho hlas plný starostí. „Vidíš ho. Stojí tam každou noc, jako by hledal něco, co nikdy nenajde."

Mangus, stojící vedle něj, přikývl. „Ztratil Linnet. Ale nejen ji. Ztratil i část sebe."

Hazel si povzdechl, jeho čelist se napjala. „Ale je to Phelan. Nikdy nám to neukáže. Nikdy neukáže slabost."

„Ne, neukáže," odpověděl Mangus. „Ale stačí se na něj podívat. Každý, kdo ho zná, ví, že je zlomený."

Zatímco vítr foukal kolem něj, Phelan zavřel oči. Ve své mysli viděl její tvář, slyšel její smích.

Vzpomínky byly jako noční můra i jediná útěcha. Viděl ji, jak se směje na nádvoří, jak se hádají, jak ho poprvé pohladila po tváři. Viděl ji v plamenech, slyšel její hlas, jak šeptá ta slova... A pak zmizela.

Jeho ruce se sevřely v pěsti, dokud se neozvalo praskání jeho kloubů.

„Linnet," zašeptal, jeho hlas ztěžkl zoufalstvím. Chtěl ji nenávidět za to, že ho opustila, ale nemohl. Místo toho nenáviděl sám sebe. Nedokázal ji zachránit. Nedokázal ji ochránit. A přesto, že zničil církev, která mu ji vzala, prázdnota v jeho duši zůstávala stejně hluboká.

„Musíš bojovat, Phelane," říkal si znovu a znovu. „Musíš bojovat pro svůj lid."

Ale čím více se snažil přesvědčit sám sebe, tím těžší bylo pokračovat.

Astrid pozorovala Phelana z dálky, její pohled byl plný smutku.

„Musíš mu pomoct, Rhysi," řekla svému muži, který stál vedle ní. „Já vím, že je silný, ale ne na tohle. On to nezvládne sám."

Rhys zavrtěl hlavou, jeho vlastní bolest byla stále čerstvá.

„Ztratil Linnet, Astrid. Ztratil ženu, kterou miloval. A to ho zničilo. On... on už nemá pro co bojovat."

„Ale on musí bojovat," odpověděla Astrid rozhodně. „Jinak ztratí i to, co mu zbylo."

Phelan se vrátil zpět do hradu, jeho krok byl pomalý, ale rozhodný. Jakmile zavřel dveře své komnaty, ztěžka se posadil na postel. Jeho tvář byla pokryta jizvami, které připomínaly jeho bitvy. Ale ty nejhlubší jizvy nebyly vidět. Ty se ukrývaly v jeho srdci, hluboké a nezahojitelné, jako krvácející rána, která nikdy nepřestala bolet.

U nočního stolku stála dřevěná soška, kterou Linnet kdysi držela v ruce. Pamatuje si ten okamžik, kdy mu ji předala, její oči plné jiskřiček humoru. „Tohle tě má chránit," zašeptala tehdy a s úsměvem mu sošku vtiskla do dlaní. Phelan na ni tehdy jen zavrtěl hlavou, ale hluboko uvnitř ho její gesto zasáhlo.

Zvedl sošku a jemně přejel prsty po jejím povrchu, jako by se skrze ni snažil znovu pocítit její dotyk. Zavřel oči, a ve vzpomínkách se ocitl v téže komnatě, ale před dávnou dobou – v čase, kdy v ní ještě nebyl sám.

Viděl ji, jak stála u okna, zářící v měkkém světle svící. Její vlasy se pohybovaly s jemným vánkem, který proudil skrze pootevřené okenice. Otočila se k němu, její pohled byl plný odhodlání, ale i něžnosti, kterou od ní nikdy nečekal.

„Ty jsi se mě nikdy nebála, že?" zeptal se jí tehdy s náznakem úsměvu, i když jeho srdce bylo plné chaosu.

„Nikdy," odpověděla, její hlas byl klidný, ale pevný. „Znám tě takového, jaký jsi. Tvou sílu i tvé pochybnosti. A přijímám tě celého, Phelane."

Ta slova ho zasáhla víc, než by kdy dokázal přiznat. Přistoupil k ní, jeho ruce jemně sevřely její ramena, jako by se bál, že se rozplyne. A tehdy poprvé, poprvé od doby, kdy ztratil vše, co považoval za důležité, se dovolil cítit. Dovolil si milovat.

Vzpomínka ho zanesla zpět k té noci, kdy se jejich duše propletly. Její tělo se přitisklo k jeho, její dech mísil s jeho vlastním, a Phelan měl pocit, že čas přestal existovat. Nic jiného, než ona nebylo důležité. Byla jeho světlem v temnotě, jeho spásou.

Zpátky v komnatě otevřel oči, jeho dech byl přerývaný, a soška v jeho rukou byla jediným pojítkem s tím, co kdysi měl.

„Chybíš mi," zašeptal, jeho hlas se zlomil. Po tváři mu stékaly slzy, tiché jako noční déšť. „Nevím, jak bez tebe dál."

Jeho pohled se znovu upřel na prázdnou místnost, která kdysi pulzovala životem. Kde Linnet smála, kde se hádali, kde se smířili. Teď byla tichá, jako by i zdi truchlily nad její nepřítomností.

„Miloval jsem tě," zašeptal, ale tentokrát si dovolil říct pravdu, která byla příliš bolestná, aby ji dříve přiznal. „A pořád tě miluju. Každý den víc."

V tichu jeho komnaty bylo slyšet jen jeho dech a šepot větru za okny.

Phelan, vůdce a válečník, byl teď jen muž, zlomený ztrátou ženy, která byla jeho světem – jeho láskou, která navždy změnila jeho duši.