Když se Linnet ocitla zpět v budoucnosti, první nával úlevy se rychle proměnil v tíživou realitu.

Utekla před hranicí, před plameny, které ji mohly pohltit, ale ztratila toho, na kom jí záleželo nejvíc – Phelana. Zůstala sama, oddělená od svého světa a od člověka, který se stal jejím domovem.

Znovu našla útočiště u Norberta Holla, starého vědce a přítele, který ji kdysi pomohl uskutečnit její první cestu do minulosti.

Norbert ji přijal bez váhání, stejně jako tehdy. Ale tentokrát Linnet nešla hledat pomoc pro ostatní – šla hledat pomoc pro sebe.

Dlouhé týdny trávila v jeho laboratoři, pomáhala mu s jeho výzkumem, zatímco se snažila dát smysl tomu, co se stalo.

A pak, několik dní po jejím návratu, zjistila něco, co změnilo vše. Čekala dítě. Phelanovo dítě.

Tato zpráva ji zanechala v slzách i v úžasu. Nemohla uvěřit, že by od něj nesla část jeho samého. Ale zároveň ji ochromil strach. Bude někdy mít možnost ukázat jejich syna jeho otci? Nebo zůstane uvězněná mezi časem a osudem, neschopná cokoliv změnit?

Během těhotenství začala Linnet navštěvovat místo, které ji přitahovalo, jako by jí šeptalo její jméno.

Hrad Glenstail, kdysi sídlo Phelana Waughn Der Mara, vévody z Glenstailu, byl nyní v budoucnosti zničený a zarostlý. Jeho kamenné zdi byly pobořené, jeho nádvoří zarůstalo trávou. Ale přesto, když stála na jeho prahu, cítila jeho přítomnost. Phelanův hlas, jeho kroky, jeho vůni.

Sedávala na jednom z rozpadlých schodů, dívala se na prázdné nádvoří a přemýšlela o všem, co ztratila. Dlouhé dny tam strávila v slzách, její mysl se vracela k chvílím, které s Phelanem sdílela. K jeho smíchu. K jeho statečnosti. K jeho bezpodmínečné lásce, která ji chránila před celým světem.

Phelan byl všude kolem ní – a zároveň tak vzdálený, že ho nemohla dosáhnout. Někdy na tom nádvoří šeptala jeho jméno, jako by ji mohl slyšet. Ale odpověď nikdy nepřišla.

Po půl roce, kdy Linnet žila pod ochranou Norberta Holla, nadešel čas, aby přivedla na svět svůj největší poklad – jejich syna.

Chlapec se narodil během klidného večera, kdy na obloze svítil úplněk, a jeho první nádech byl jako záblesk naděje v Linnetině životě. Od první chvíle věděla, že jméno, které mu dá, musí nést odkaz jeho otce i sílu, kterou jejich láska překonala čas a prostor.

Nazvala ho Thorian – jméno, které v tradici Phelanova lidu symbolizovalo sílu, odvahu a odolnost. Znamenalo "ochránce, který stojí jako pevná hora proti bouři."

Thorian byl nejen synem Phelana, ale také mostem mezi dvěma světy – minulostí a budoucností. Byl důkazem, že jejich láska nejen přežila, ale dala vzniknout něčemu většímu.

Linnet na něj hleděla s hrdostí i bolestí. Jeho oči byly stejné jako Phelanovy – temné, hluboké a plné divoké síly. Když mu něžně přejela prsty po čele, šeptala: „Jsi Phelanův syn. Jsi Thorian. A jednoho dne se vrátíš tam, kam patříš."

Norbert Holl, svědek chlapcova narození, pocítil zvláštní úctu, když slyšel jeho jméno. „Thorian," zopakoval tiše, jeho hlas neskrýval obdiv. „To jméno nese váhu legend. Jsi jeho matkou, Linnet, a dala jsi mu více, než si uvědomuješ."

Linnet se jemně usmála, ale v očích jí byly stále stopy slz.

„Musíme ho připravit, Norberte," zašeptala. „Protože jednoho dne bude naše síla – moje i Phelanova – záviset na něm."

Dlouhé týdny se proměnily v měsíce, které přecházely v roky.

Chlapec rostl, jeho dětský smích naplňoval místnost, zatímco Linnet sledovala, jak získává odvahu i sílu. První, kdo si všiml jeho potenciálu, byl právě Norbert Holl. Byl to jeden z těch klidných večerů, kdy si malý chlapec hrál na podlaze, zatímco jeho matka a Holl hovořili.

Chlapec si začal opakovat několik slov, která slyšel od Linnet během jejich každodenního života. Ale tentokrát to nebyla běžná slova. Byla to slova zaklínadla.

Holl okamžitě zpozorněl. „Zopakuj to," řekl chlapci, jeho hlas byl naléhavý.

Linnet si k němu přisedla, její srdce bilo rychleji. Chlapec se zmateně usmál, ale jeho hlas znovu opakoval ta slova – tentokrát o něco jistěji. Holl se otočil k Linnet, s výrazem plným úžasu.

„On je klíč," zašeptal. „Je stejně součástí minulosti jako budoucnosti. Jeho krev, jeho hlas – propojují oba světy. Jestli se někdo může vrátit... je to on."

Linnet nedokázala zadržet slzy.

„Ale je tak malý," zašeptala. „Jak ho mohu připravit na něco, tak velkého? Co když... co když to nezvládne?"

Holl položil ruku na její rameno. „Musíš mu dát čas. A věřit mu. Musíš věřit, že láska mezi tebou a Phelanem dala vzniknout síle, která to dokáže."