Šedivé ráno přineslo na hrad podivné napětí, které Phelan nedokázal setřást. Jako by sám vzduch nesl hrozbu něčeho zlého, co se blížilo. Phelan stál u hradeb, jeho ocelově modré oči sledovaly obzor, kde se ještě skrývaly poslední zbytky ranní mlhy. Nikdy nebýval z těch, kdo se nechají ovládnout pochybnostmi, ale dnes jeho mysl zůstávala neklidná.

Do brány přiběhl posel, jeho kůň zpocený a dech přerývaný. „Můj pane!" vykřikl, když sesedal z koně. „Na hranicích našich zemí vypálili sýpky! Vesničané žádají o pomoc. Je to... je to nájezd. Rabují vše!"

Phelan sevřel čelist, každý sval na jeho tváři se napjal. „Kdo?" otázal se tvrdě, zatímco jeho hluboký hlas zněl jako hrom. Očima přejel posla, hledaje jakýkoliv náznak lži.

„Nevíme, můj pane," odpověděl posel zadýchaně. „Mnozí tvrdí, že to byl nájezd nepřátelských kmenů. Vesnice je bez ochrany. Lidé se bojí."

Ticho, které následovalo, bylo napjaté jako natažený luk. Phelan přemýšlel. Příliš náhlé. Příliš... dokonalé. Ale co kdyby to byla pravda? Co kdyby jeho váhání stálo jeho lid životy? Zavolal své bratry, kteří přispěchali na jeho rozkaz.

„Mangusi," začal Phelan a jeho hlas byl pevný jako skála, „zdvojnásobte hlídky na hradbách a udržte všechny na stráži. Hazele, připrav muže. Vyjedeme okamžitě."

Hazel přikývl, ale jeho pohled zůstal ostražitý. „Bratře," pronesl tiše, „tohle načasování... něco tu nehraje."

Phelan přimhouřil oči, jeho rysy zůstaly tvrdé. „Ani mně to nesedí, ale nemůžeme riskovat. Pokud je to pravda, nesmíme zaváhat."

Ještě, než Phelan se svou družinou opustil hrad, přiběhl druhý posel, jeho tvář bledá a dech roztřesený. „Můj pane!" vykřikl, zatímco se snažil popadnout dech. „Viděli jsme zapálené stodoly poblíž hranic! Slyšeli jsme křik. Zdá se, že útok směřuje k nám!"

Mangus a Hazel se na sebe podívali, jejich tváře zrcadlily stejné podezření. „Tohle je příliš mnoho najednou," zamumlal Hazel, ale Phelan jen zavrtěl hlavou.

„Ať je to léčka, nebo ne," zavrčel, „musíme to prověřit. Nebudu riskovat životy našich lidí."

Phelan se zhluboka nadechl, jeho mysl stále na vážkách. „Hazele, pojedeš se mnou. Mangusi, velení nad hradem je na tobě a Rhysovy. Zdvojnásob všechny hlídky. Jestli uvidíš něco podezřelého, jednej."

Jakmile se Phelan vzdálil, Mangus okamžitě převzal velení a snažil se zachovat pořádek. Ale i on cítil, že něco není v pořádku.

Linnet, která zůstala ve své komnatě, byla neklidná. Procházela se tam a zpět, její pohled zamyšlený. Srdce jí bušilo, jako by už vědělo, že se blíží katastrofa.

Věděla, že Phelan udělal, co musel – jeho lidé byli jeho odpovědností. A přesto ji sžírala obava, že právě teď... právě dnes... se stane něco strašného. Přistoupila k oknu, kde viděla poslední záblesk jeho družiny mizící za obzorem. Její hruď sevřela prázdnota.

Noc padla jako těžký plášť a hrad se ponořil do ticha. Hlídky na hradbách, přestože zdvojené, byly unavené. Ve stínech se však něco pohybovalo – církevní muži v doprovodu zrádců mezi hradními strážemi. Tajné chodby, o kterých většina nevěděla, se otevřely, a oni tiše pronikali dovnitř.

Linnet se lekla, když slyšela hluk na chodbě. Dveře její komnaty se otevřely tak prudce, až svíčka na jejím stolku zhasla. Do místnosti vtrhli tři muži.

„Pusťte mě!" vykřikla, její hlas praskal vztekem a strachem. Bránila se, ale jejich síla byla převládající. Před ní stál biskup, jeho oči studené jako led.

„Přestaň se bránit," pronesl chladně, „nic tím nezměníš."

Byla svázána a odvedena tajnou cestou pryč.

Když se Phelan vrátil za úsvitu, byl tišší než obvykle. Jeho družina nepřinesla žádné zprávy o nájezdu – hranice byly klidné. Nic, vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že tam kdy bylo nebezpečí. A on věděl. Věděl, že byl oklamán. Jeho čelisti ztvrdly, když projížděl bránou.

„Mangusi!" zařval a jeho hlas se rozlehl jako hrom. Mangus vyběhl ven, jeho tvář bledá. „Kde je Linnet?" otázal se Phelan tiše, ale v jeho hlase bylo něco tak temného, že by to mohlo zarazit i nejodvážnějšího muže.

Mangus sklopil pohled. „Bratře... unesli ji. V noci. Církevní muži..."

Phelan nečekal na více slov. Jeho pěst s hrozivou silou dopadla na kamennou zeď, až z ní odlétly kousky kamene. Jeho pohled byl plný hněvu, bolesti a divoké odhodlanosti.

„Okamžitě svoláte muže!" zavrčel. „Ještě dnes ji dostaneme zpět. Ať to stojí cokoliv."

Bratři přikývli. Nikdo z nich nikdy neviděl svého náčelníka takového – jako ztělesnění nekontrolovatelné bouře. Hrad se začal připravovat na válku.

Phelan stál osamocený na nádvoří, jeho srdce těžké. Nebylo to jen o jeho pýše, o tom, že byl oklamán. Bylo to o ní. O Linnet. Kdyby ji ztratil, už by nikdy nezískal zpět část sebe sama, kterou mu vzala.

***